Přirozeně toužíme po harmonii vztahů mezi Bohem a lidmi

Milé sestry a milí bratři v Kristu,

chystáme se dnes, že prožijeme křest malého Přemysla Pospíšila, je to radostná chvíle pro rodinu pro jeho nejbližší i pro rodinu církve. Máme Přemečka rádi, ono je to také velmi snadné, protože máme rádi i jeho rodiče. Ovšem ono také obecně je pro člověka velmi snadné mít rád malé dítě. Mnohem obtížnější to je s láskou, když člověk vyroste do vnitřní podoby, která se těžce sráží s naší představou, jak by ten druhý měl myslet a jednat.

I v rodinách dochází k velkým konfliktům. Nedávno jsme různě řešili téma očkování, byly to třeba velké rozepře mezi rodinnými příslušníky, zda se očkovat proti covidu, či nikoli. Často také docházelo k napětí i mezi blízkými přáteli, např. kvůli politice, proto jak kdo volil, či nevolil. Mezi lidmi se především setkáváme s různými stupni různé lhostejnosti a falše. Nejde zkrátka pociťovat ke všem lidem naprosto stejnou vřelost a náklonnost, zdá se nám. Byli jsme bezpočtukrát zraněni, přístupem člověka vedle nás. Nejde nám zkrátka a dobře zlehka pozřít vždy to, kam druhá lidská bytost ve vztahu k nám dorostla.

Ve skutcích apoštolských jsme dnes, moji milí, četli pro apoštola Petra a všechny, kteří byli kolem, překvapivý příběh. Sen, v němž Šimon Petr měl vidění, jak se k němu na velké plachtě snáší všelijaká - v jeho pohledu havěť, divoká zvěř, plazi a ptáci a on slyšel hlas od Boha: "Zabíjej a jez." To ne, Pane! (namítal Petr)Ještě nikdy nevešlo do mých úst nic, co poskvrňuje a znečišťuje. < Ale hlas z nebe promluvil znovu: >Co Bůh prohlásil za čisté, nepokládej za nečisté. (Sk 11,8-9)

Ten příběh má jednouchou pointu, která tlumočí, že učedníci se zvěstí evangelia měli jít ke všem lidem. Což bylo ve své době velmi překvapující. Zůstává ovšem ale stále do všech věků praktická otázka, jak přijmout druhé, jak umrtvit a pozřít jejich jinakost. Z knihy Zjevení jsme dnes zaslechli zaslíbení o novém Jeruzalémě, místě plného Božího království, které má přijít na konci věků, že tam "ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude - neboť co bylo, pominulo." (Zj 21,4)

Co ale se současnou bolestí, kterou si mi lidé vzájemně udílíme? "Budete mě hledat," (J13,33) řekl Ježíš svým učedníkům. Je to jasná předpověď, že svět ani po Kristově odchodu se nezmění v ráj, jako mávnutím kouzelného proutku. Ježíšovi učedníci svého mistra tedy každý den znova a znova hledají, touží se s ním setkat. Protože také i přirozeně toužíme po harmonii vztahů mezi Bohem a lidmi.

Víra nám dává prožít vědomí milosti ve vztahu k Bohu Otci, že díky Kristu smíme důvěřovat, jak to, co se nám nedaří, směrem k Bohu bude překryto i přes naši lidskou nedokonalost a slabost.

Jenže co "ty" mezilidské vztahy? Naše vlastní křehkost se střetává s nevyzrálostí druhých a přenáší stálou bolest. "Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali; jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem." (J 13,34)

To přikázání, zní víc než podivně, sestry a bratři, může nás snadno napadnout, jednak lásku přeci nejde přikázat a také jak může být to přikázání nové, vždyť láska je stará jako lidstvo samo.

Nové je v tom, že se váže na Krista. A v tom je také obsah onoho příkazu, v němž každý den smíme z pravého vinného kmene čerpat sil. A tak nově a nově pobírat, aby nás neničila neláska druhých, abychom i nacházeli sílu k odpuštění, nadhledu a vnitřního posunu.

Nemáme vždy sílu umrtvit síly zla a pozřít je jako malinu, ale smíme se vydat do dobrodružství služby Bohu i lidem.

A tak se nyní v lásce modlíme za sebe a svět a prosíme za malého Přemka, aby měl sílu na život, na vše, co jej čeká a v Kristu nacházel, až jednou dospěje sílu a povzbuzení. Amen

První čtení: Skutky 11, 1-9; Druhé čtení: Zjevení 21, 1-6; Evangelium: Jan 13, 31-35