Přítomnost provanuta láskou

Během přípravy na tuto neděli, poslední neděli před Adventem, jsem si vybavil takou výraznou chvíli z našeho rodinného života. Jistě potvrdíte, že narození dítěte patří mezi ty největší události, které si pak pamatujeme dlouhá léta. Když se nám narodila naše druhá dcera Eliška, prožili jsme opět celou řadu krásných okamžiků a jeden z nich mi vyvstal právě po čtení dnešních biblických textů. Jako farář jsem sloužil bohoslužby mimo jiné v domově důchodců v Českém Dubě. Tento domov je umístěn do novorenezančního zámku, obrovské vily textilního továrníka Franze Schmitta. Zdejší babičky a dědečkové s námi s napětím očekávali tu radostnou událost. Když se tak stalo, vzali jsme naši čerstvě narozenou Elišku do velkého sálu, kde probíhaly bohoslužby, a byla to chvíle, kdy putovala z náruče do náruče jako "veliká svátost".

Bohoslužby v domově důchodů byly vždy takové poklidné, příjemné, něžné. Ovšem tentokrát díky malému dítěti byly ještě o něco víc. Byla znát tichá radost ze života a zároveň smíření. Eliška byla v peřince a každý z účastníků si ji na chvíli pochoval a byla to opravdu zvláštní chvíle - setkání stáří a mládí. Jistě si tehdy mnohé babičky a mnozí dědové, vzpomněli na své děti a vnoučata, které měli v rukách. Docela jistě jim bylo alespoň trochu v podvědomí jasné, že dítě, které drží, nebudou zřejmě moci vidět i jako dospělé. Že už zřejmě nepoznají, jak bude v dospělosti vypadat a čím se teprve stane v té chvíli ještě malý lidský uzlíček. Přesto v té přítomné chvíli v domově důchodců před 23 lety panovalo vědomí veliké krásy, radosti a ujištění. Nebyla v ten okamžik příliš důležitá minulost, ani nejistá budoucnost, přítomnost však byla provanuta velikou láskou, která mě i po letech velmi dojímá.

Prožíváme, sestry a bratři, poslední neděli v církevním roce, příště bude hořet první svíce adventní. V tradici církve je tento den pojmenován jako neděle Krista Krále. Smíme si tak uvědomit a znovu prožít otázky, co ovšem platí do všech chvil života - co hýbá naší přítomností? Jaká atmosféra panuje mezi námi a v nás? Co a kdo vládne v našem nitru?

Advent je čas očekávání, čas příchodu zvěsti o narozeném dítěti a záchraně navzdory všelijak kostrbaté minulosti i vždy nejistému budoucnu. Z listu Koloským zní zaslíbení: "Z moci Kristovy božské slávy nabudete síly k trpělivosti a radostné vytrvalosti." Ko 1,11 Dodnes se mnozí biblisté tak trochu dohadují, zda tento list opravdu napsal apoštol Pavel, nebo až některý z jeho žáků. Obě možnosti se nedají zlehka vyvrátit, studie slovosledu, myšlenek a pojetí hovoří z vědeckého hlediska přiznání autorství nejednoznačně.

Nejednoznačně k nám, zdá se, promlouvá i život sám, sestry a bratři. Nabrat sílu k trpělivosti a radostné vytrvalosti tak, aby tento duchovní podnět v nás vskutku vládl ve všech okamžicích, je čímsi, k čemu se stále potřebujeme vracet. Ze čtení z proroka Jeremjáše (Jr 23,1-6) vyplývá nespokojenost s tehdejší situací. Prorok si stěžuje na vládní pozemskou sílu, stěžuje si na krále, na všechny pastýře, kteří podle prorokova vidění jen rozdělují, proto, aby se jim lépe vládlo. Prorok ovšem kromě neutěšeného stavu vnímá a věří v příchod skutečného Krále králů. Evangelium nám přibližuje tohoto krále, bez jakéhokoli pozlátka. Jako toho, kdo lidsky trpí a kdo byl také lidmi zavržen.

"Amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji," L 23,43 říká Ježíš spoluodsouzenému zločinci. Je to věta plná paradoxu. Ježíš i ten druhý muž na kříži prožívali nejděsivější okamžiky života plné bolesti a osamění. Zrod hluboké radosti, ujištění a důvěry byl v té přítomné chvíli velmi daleko.

V dějinách až příliš mnoho lidí bylo bohužel v podobné situaci, nedali by se ani spočítat ti, kteří byli v oné "tíživé čekárně", v místech, která nevoněla domovem a pohostinností. Žádný poklid domova důchodců, okamžik smíření - nic takového. Víra, nebo chcete-li, důvěra, v Krista Krále je nám však nabídnuta k našemu prozkoumávání do všech našich chvil života. Tak aby on vskutku směl vládnout našemu nitru a dát i nám sílu k odpuštění pro ty, co mnohé nechápou. Narozený Král nás chce naplnit láskou a vděčností. Poznáním, že jsme vždy a stále v jeho rukách. Amen

První čtení: Jeremjáš 23, 1-6; Druhé čtení: Koloským 1, 11-16 (+1,17-20); Evangelium: Lukáš 23, 33-43