Ptá se psycholog kněze s padesátiletou praxí zpovědníka: „Máš nějaký obecný poznatek o lidském srdci?“

Tento týden v naší věži kostela pracovali vydatně čeští a holandští zvonaři, a tak můžeme říci, že dílo zvonohry je takřka dokončeno. Zvony jsou propojeny s manuálem pomocí táhel tak, že úderem na klávesnici se rozpohybuje srdce zvonů a vydá chtěný tón.

Můžeme mít z toho společně velikou radost, byť ještě nemáme pohromadě všechny finanční prostředky na veškerou úhradu zvonohry a nevíme ani přesně kolik dílo bude stát. Sbírka na Zvonohru proto dál běží a je stále mnohé trochu v nejistotě, jak a kdy se vše doplatí. A je tu celá řada dalších otazníků…

Nu, a přesně takový je život, říkám si. V životě se nedá vše dopředu jasně naplánovat, vyčíslit. Všechny naše projekty, přání sny, neběží automaticky, samovolně podle přesně námi vystavených tabulek. Něco vychází dobře a přesně, a mnohé v životě je nejisté.

Do našich dnů, do života každého člověka stále proniká určitá nejistota. Můžeme i říci, že my lidé svým způsobem žijeme jakoby na dluh. A víme to. Proto bývá naše nitro zaplaveno celou řadou úzkostí.

Když se jeden psycholog ptal postaršího kněze s padesátiletou praxí zpovědníka, jestli má nějaký obecný poznatek o lidském srdci. Ten starý kněz prozradil hned dvě letité zkušenosti: 1. lidé jsou podle něj mnohem víc nešťastní, než jak na první pohled často zdá a druhý poznatek z praxe říká, že něco jako dospělost a trvalá jistota v lidském nitru nikdy dlouze nepřebývá. Ježíšova slova nám všem tedy jistě mohou být velkou inspirací.

Znovu proto připomenu jeho promluvu k učedníkům, kterou můžeme vztahovat i na sebe. Ježíš docela jistě také i nás vyzývá a nám praví: "Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se srdce vaše nechvěje a neděsí!"

Jak dosáhnout toho, aby se naše srdce nechvělo úzkostí, únavou, smutkem, bolestí, tíhou, se kterou někdy nejsme nijak schopni pohnout ani o píď? Natož, aby v nás hrála vždy krásná harmonie plná pokoje, radosti a živé naděje? Jak toho dosáhnout? To je otázka, na kterou je odpověď s cenou naprosto nedosažitelnou, zdá se nejprve každému učedníkovi.

"Odcházím a přijdu k vám," tak zní Kristovo zaslíbení. A dále říká: Jestliže mě milujete, měli byste se radovat. V přesnějším českém překladu (PSP) ovšem Ježíš říká: "Kdybyste mě milovali, zaradovali byste se." V té větě je cítit Ježíšova pochybnost, nebo určitý realismus. Když hovoří o své smrti, srdce učedníků jsou nutně rozechvělá. Je to tak, když se nás dotýká nějaká vlastní bolest, nejistota. Tehdy naše duchovní nastavení, může být potlačeno. Naše srdce není vždy dostatečně naplněné láskou...

Láska nás propojuje, a kdo miluje, pocítí, že Kristus a náš Nebeský Otec si u něj udělá svůj příbytek. To samozřejmě zní jako fráze, když slyšíme tato Ježíšova slova z evangelia. Zaslíbení, že člověk nemusí nikam odcházet a že v jeho nitru se smí usídlit Bůh. Láska Božího Syna však člověka skutečně proměňuje, jak naštěstí už víme, ze své vlastní zkušenosti.

Láska, o které si čteme v evangeliu, rozeznívá naše vlastní nitro a má pak i celou řadu zcela konkrétních podob. Kristův pokoj, který on zanechává svým učedníkům, není jen jakýsi vzdálený teologický koncept. Uprostřed veškerého nepokoje, nejistoty, dluhu a navzdory veškeré situaci lidského života my smíme poznávat Boží blízkost. Víra dodává našemu srdci pokoj, který v daném duchovním rytmu člověku pomáhá překonávat nepokoj světa. Kéž slova o Kristově pokoji slyšíme, plně poznáváme a cítíme dál. Amen

První čtení: Skutky 16, 13-15 (+ 16, 9-12)

V sobotu jsme vyšli za ránu k řece, protože jsme se domnívali, že tam bude modlitebna; posadili jsme se a mluvili k ženám, které se tam sešly. Poslouchala nás i jedna žena jménem Lydie, obchodnice s purpurem z města Thyatir, která věřila v jediného Boha. Pán jí otevřel srdce, aby přijala, co Pavel zvěstoval. Když byla ona a všichni z jejího domu pokřtěni, obrátila se na nás s prosbou: "Jste-li přesvědčeni, že jsem uvěřila v Pána, vejděte do mého domu a buďte mými hosty"; a my jsme její naléhavé pozvání přijali.

Druhé čtení: Zjevení 22, 1-5 (+21, 10.22 – 27)

A ukázal mi řeku živé vody, čiré jako křišťál, která vyvěrala u trůnu Božího a Beránkova. Uprostřed města na náměstí, z obou stran řeky, bylo stromoví života nesoucí ovoce dvanáctkrát do roka; každý měsíc dozrává na něm ovoce a jeho listí má léčivou moc pro všechny národy. A nebude tam nic proklatého. Bude tam trůn Boží a Beránkův; jeho služebníci mu budou sloužit, budou hledět na jeho tvář a na čele ponesou jeho jméno. Noci tam již nebude a nebudou potřebovat světlo lampy ani světlo slunce, neboť Pán Bůh bude jejich světlem a budou s ním kralovat na věky věků.

Evangelium: Jan 14, 23-29

Ježíš řekl: "Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek. Kdo mě nemiluje, nezachovává má slova. A slovo, které slyšíte, není moje, ale mého Otce, který mě poslal. Toto vám pravím, dokud jsem s vámi. Ale Přímluvce, Duch svatý, kterého pošle Otec ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všecko, co jsem vám řekl. Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se srdce vaše nechvěje a neděsí! Slyšeli jste, že jsem vám řekl: Odcházím – a přijdu k vám. Jestliže mě milujete, měli byste se radovat, že jdu k Otci; neboť Otec je větší než já. Řekl jsem vám to nyní předem, abyste potom, až se to stane, uvěřilProgram 2024."