Sedmý den je novým nádechem pro člověka

Kdybychom nyní chtěli vyslechnout Ježíšovu výzvu, jako ten bezejmenný muž s odumřelou rukou z příběhu Markova evangelia, asi nikomu z nás by nečinilo až tak velký problém jít doprostřed a zvednout svou pravici, či levici. Tedy možná některá z končetin nás bolí a nebylo by mu až tak příjemné ji zvedat, ale doufám, že nikdo z nás netrpí tím, že by měl svou ruku zcela k nepoužití…

To spíše by mohl nastat problém důvodu proč vstát, proč opustit své místo a nač zvedat ruku. Kdyby někdo nedej Bože na nás teď mířil pistolí a řekl: "Ruce vzhůru a jděte tam a tam," zvedli bychom jistě ruce obě dvě a rychle šli přikázaným směrem. To ovšem ale naštěstí není náš případ.

Můžete tedy nyní dál být na svém místě. Není od vás nikým vyžadována žádná fyzická aktivita, je neděle a my v kostele svou přítomností zde dáváme najevo, že vnímáme, jak den sedmý, je den odpočinutí. Den, který připomíná, že Hospodin kdysi osvobodil Izraelský národ z Egypta. Jak jsme slyšeli: "Pamatuj, že jsi byl otrokem v egyptské zemi a že tě Hospodin, tvůj Bůh, odtud vyvedl pevnou rukou a vztaženou paží. Proto ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh, dodržovat den odpočinku." (Dt 5,15)

Je to dávná historie, může nás napadnout, že když nepatříme k Izraelskému národu tak tu pevnou ruku a vztaženou paži Hospodinovu až tak nemusíme vnímat, ale ono to tak není. Navíc den odpočinku se také vztahuje ke stvoření. Šest dnů Hospodin budoval svět a sedmý odpočinul, jak můžeme číst v první i druhé knize Mojžíšově

A my máme Hospodina napodobit, zrcadlit i v tomto? Proč? Protože lidská práce, ať už jakkoli důležitá a potřebná není tím zcela prvotním a tím nejhlavnějším v životě člověka. Někdy nám sice připadá, že lidská činorodost, všelijaké obdělávání zahrady tohoto světa je tím nejzásadnějším prvkem všech našich dnů, nicméně víra nám poodhaluje, že tím, co je prvotní a zcela zásadní v životě člověka, není holá práce, ale je jeho živý vztah k Bohu. Od tohoto vztahu, se odvíjí všechny další vztahy, a tedy i lidská práce. Víra vede k nadhledu, který se odkryje tehdy, když člověk poodejde, z kolotoče své práce i ze všech pocitů své vlastní důležitosti. Víra se projeví, když člověk najde oddech v Hospodinu. Sedmý den je nový nádech pro člověka, který neznamená jen možnost odpočinku, aby měl člověk sílu pro svou další práci, ale aby našel pravý a hlubší smysl pro své věčné pachtění.

"Sobota je učiněna pro člověka, a ne člověk pro sobotu." Jak řekl Ježíš (Mk 2,27)

Jinými slovy můžeme říci: Sedmým dnem se člověk stává člověkem. Sedmým dnem člověk přestává být bezduchým strojem, který je jen a pouze sám do sebe zahleděný. Sedmým dnem se člověk smí zcela nově nadchnout ve svém vztahu k Hospodinu. Jistěže každý den máme zrcadlit svou víru, ale sedmý den může být pro nás jakési zvýraznění toho, že každý den máme činit dobro.

Ježíš v dnešním evangeliu pozval doprostřed synagogy muže s bolavou rukou. A tak do středu naší pozornosti byl nejen kdysi vtažen jakýsi člověk… Pro věřícího člověka má být ve své podstatě naprosto přirozené, že je ve středu jeho zájmu nejen on sám, ale také i bolest druhých lidí. Tehdy člověk také opouští tvrdost svého srdce, Kristus je ve středu jeho nitra a žije v něm bez jakýchkoliv obžalob a výmluv.

Tento poklad víry, neroste ovšem díky lidskému výkonu, pro naši neutuchající činnost, ale je darem, který buď v radosti přijímáme, anebo jej pro svou zemdlenost necháváme kdesi dole v našem myšlení, pohledu na život a svět.

Jsme však zde v našem kostele, sestry a bratři, a připomínáme si dar sedmého dne. Dar odpočinutí, možnost nového nádechu, nové síly pro vše, co je před námi. Stavíme do středu našeho zájmu Hospodina, od kterého se odvíjí náš zájem o člověka i náš pohled na nás samé.

Nadhled víry vede naše ruce, abychom je nezvedali jen tak pro něčí potěšení, nebo pro svůj strach či zábavu, ale abychom uměli přiložit své ruce a srdce tam, kde je dnes i zítra zapotřebí. Kéž nás i nadále náš Pán vede.

Amen

První čtení: Deuteronomium 5, 12-15

Dbej na den odpočinku, aby ti byl svatý, jak ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci ani ty ani tvůj syn a tvá dcera ani tvůj otrok a tvá otrokyně ani tvůj býk a tvůj osel, žádné tvé dobytče ani tvůj host, který žije v tvých branách, aby odpočinul tvůj otrok a tvá otrokyně tak jako ty. Pamatuj, že jsi byl otrokem v egyptské zemi a že tě Hospodin, tvůj Bůh, odtud vyvedl pevnou rukou a vztaženou paží. Proto ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh, dodržovat den odpočinku.

Druhé čtení: 2. Korintským 4, 5-12

Nezvěstujeme sami sebe, nýbrž Krista Ježíše jako Pána, a sebe jen jako vaše služebníky pro Ježíše. Neboť Bůh, který řekl "ze tmy ať zazáří světlo", osvítil naše srdce, aby nám dal poznat světlo své slávy ve tváři Kristově. Tento poklad máme však v hliněných nádobách, aby bylo patrno, že tato nesmírná moc je Boží a není z nás. Na všech stranách jsme tísněni, ale nejsme zahnáni do úzkých; jsme bezradní, ale nejsme v koncích; jsme pronásledováni, ale nejsme opuštěni; jsme sráženi k zemi, ale nejsme poraženi. Stále nosíme na sobě znamení Ježíšovy smrti, aby i život Ježíšův byl na nás zjeven. Vždyť my, pokud žijeme, jsme pro Ježíše stále vydáváni na smrt, aby byl na našem smrtelném těle zjeven i Ježíšův život. A tak na nás koná své dílo smrt, na vás však život.

Evangelium: Marek 2, 23 - 3, 6

Jednou v sobotu procházel Ježíš obilím a jeho učedníci začali cestou mnout zrní z klasů. Farizeové mu řekli: "Jak to, že dělají v sobotu, co se nesmí!" Odpověděl jim: "Nikdy jste nečetli, co udělal David, když měl hlad a neměl co jíst, on i ti, kdo byli s ním? Jak za velekněze Abiatara vešel do domu Božího a jedl posvátné chleby, které nesmí jíst nikdo kromě kněží, a dal i těm, kdo ho provázeli?" A řekl jim: "Sobota je učiněna pro člověka, a ne člověk pro sobotu. Proto je Syn člověka pánem i nad sobotou." Vešel opět do synagógy; a byl tam člověk s odumřelou rukou. Číhali na něj, uzdraví-li ho v sobotu, aby jej obžalovali. On řekl tomu člověku s odumřelou rukou: "Vstaň a pojď doprostřed!" Pak se jich zeptal: "Je dovoleno v sobotu jednat dobře, či zle, život zachránit, či utratit?" Ale oni mlčeli. Tu se po nich rozhlédl s hněvem, zarmoucen tvrdostí jejich srdce, a řekl tomu člověku: "Zvedni ruku!" Zvedl ji, a jeho ruka byla zase zdravá. Když farizeové vyšli ven, hned se proti němu s herodiány umlouvali, že ho zahubí.