Smrt je slovo bez samohlásek

Naše zastavení o "Dušičkách" je jako každý rok zvláštní, s výjimečnou náladou a atmosférou. Však si také přejeme, aby bylo zvláštní a výjimečné. Chceme si v tento den připomenout naše zesnulé. Tedy mluvíme o "našich" zesnulých a přitom víme, že už nepatří jenom nám. Už si je v žádném případě nemůžeme přisvojovat, jsou od nás odděleni, alespoň prozatím velkou propastí. Nepatří nám a vlastně svým způsobem nám ani nikdy nepatřili. Patří jim však ale naše vzpomínka, naše vděčnost, neskončená láska. Proto se chceme na chvíli zastavit, chceme odložit naše zaneprázdnění, starosti a připomenout si ty, kterým zůstáváme stále velmi dlužni.

Jistě nebudu sám, když vyznám, že při vzpomínce na ty, kteří už nejsou vedle mě, pociťuji, kromě smutku i určitý dluh. Ostatně copak můžeme vždy říci, že jsme udělali pro ty, kteří žijí vedle nás, tak docela vše? Vše, co bylo v našich možnostech a silách? Neutekla nám někdy možnost návštěvy? Nebo možnost určitého činu, který by vyžadovala daná situace? Vyplnili jsme vše a vždy bezezbytku? Měli jsme vždy čas a trpělivost pozvedat, těšit, přijímat i rozdávat to, co mohlo prospět?

Jsme dlužníky. Stále velmi dlužíme svým bližním. Činy, které jsme mohli vykonat a nevykonali, nezmizí jako pára nad hrncem přečtením jména v kostele toho, kterého jsme měli rádi. Přesto však připomínání má svůj velký smysl. Tím, že děkujeme našim zesnulým, chceme poděkovat i našemu Nebeskému Pánu za veškeré dobro, které jsme mohli od našich zesnulých během života zakoušet. Vyjádřit úctu k dobru je něčím, co nás může navíc i posunout dál. Dobro, které jsme mohli zakoušet od lidí, kteří tu už nejsou, stále zůstává dobrem, i když jej od nás dělí třeba pěkná řádka let. Zapsalo se do nás, jsme za něj vděčni.

Naši zesnulí jsou pro nás, ač již mrtvi, živou výzvou, že má cenu usilovat o dobro, lásku a spravedlnost v tomto mnohdy tak nevděčném světě. I my máme být nositeli Boží lásky, i když se to, jak často ukazuje naše časnost, příliš nevyplácí a mnohdy to svět s chutí přehlíží.

V tyto dny, když si stavíme před oči památku zesnulých, je nám znovu připomínáno, že lidská vděčnost i jakýkoli lidský čin sice před smrtí bledne a světsky viděno možná i ztrácí sílu, ale není tomu tak u Boha. Jistěže "věčný pokoj a život" našim milým nevymůžeme sebelepšími pomníky, zlatými nápisy či nůší květin. Pokud ale věříme v Ježíše jako Spasitele, vedle bolesti ze ztráty našich milých, smíme zakusit sílu, co není z nás. Do našich niter přicházející živý Kristus. Víra je silou, co se neztrácí ani uprostřed nevděčného světa, bolesti a ztrát.

Pojem "život" znamená pro lidi bez víry jen jistý počet pozemských dnů, příkře ohraničených kolébkou a hrobem. Smrt pro ně znamená konec života, krok do tmy, v níž se každý člověk ztratí... Na zemi umírá každou minout dnes asi 120 lidí a zhruba 270 novorozeňat přijde každou minout na náš svět. Před deseti lety tedy přesně 31. října roku 2011 naše planeta čítala 7 miliard lidí. Dnes je nás takřka už 8 miliard. Jen za letošek nás přibylo 70 milionů - 120 milionů se už narodilo a 50 milionů zemřelo.

Ta čísla jsou veliká, vzdálená, ale dlužno říci, že všech bytostí tedy i všech lidí se smrt dotýká. Herec Jaroslav Dušek jednou suše poznamenal, že smrt je zvláštní slovo bez samohlásek, žádné á, é, ó, ú. Čeština je v tomto smyslu kouzelná. Máme i některá další slova tvořená pouze souhláskami, třeba prst, srst, hrst, trs a další, ale žádné nezní tak zlověstně bez oživujících samohlásek jako s m r t.

Lidé nevěřící se ocitají ve velké tmě, tváří tvář tomuto slovu a jeho skutečnosti, jež platí bez rozdílu pro všechny. Nevěřící nutně ani neví, co si počít, když blízcí lidé, se mu navždy ztratí z očí. Ježíš ale řekl: "Všichni, které mi Otec dává, přijdou ke mně; a kdo ke mně přijde, toho nevyženu ven." Na člověku záleží, aby i přes neproniknutelnou temnotu nacházel důvěru víry.

Sestry a bratři, připomínáme si naše drahé. Při modlitbě a našem vzpomínání sice zakoušíme bolest, ale nemusíme propadat beznaději. Pokud je nám dána víra, smrt není konečnou silou všech těch, kdo chodili po této Zemi. Díky Pánu za dar víry. Amen

Evangelium: Jan 6, 37-40

Ježíš řekl: "Všichni, které mi Otec dává, přijdou ke mně; a kdo ke mně přijde, toho nevyženu ven, neboť jsem sestoupil z nebe, ne abych činil vůli svou, ale abych činil vůli toho, který mě poslal; a jeho vůle jest, abych neztratil nikoho z těch, které mi dal, ale vzkřísil je v poslední den. Neboť to je vůle mého Otce, aby každý, kdo vidí Syna a věří v něho, měl život věčný; a já jej vzkřísím v poslední den."