Sny o harmonii jsou nejistou lodí

Nedávno jsem pobýval v čekárně na emergency ve fakultní nemocnici. Docela jistě jste na pohotovosti někdy také byli sami, nebo jste někoho doprovázeli. Prostředí tedy určitě mnozí znáte. Já měl tentokrát to štěstí, nebo smůlu, že jsem seděl vedle skupiny mladých sportovců. Ti doprovázeli svého zraněného kamaráda, bylo jich asi deset. A protože čekání bylo dlouhé, tak neseděli jen tak mlčky, ale přirozeně mezi sebou hovořili. Po jistém čase je ovšem jedna paní, podle mého soudu s přehnanou agresivitou vyzvala, aby byli potichu. Byl z toho nepříjemně vyhrocený konflikt, oboustranná hádka bez vítěze.

Myslím, že máme u nás v Hradci pěknou nemocnici. Zmíněná čekárna na pohotovosti ale není dobře vyřešena, je tam mizerná akustika a celé podle mého soudu jakoby "nedomyšlené", v neutěšeném prostředí.

Proč o tom hovořím? Někdy se říkává, že život člověka je vlastně velká čekárna. Že stále na něco čekáme. Když jsme byli malí, nejen že jsme čekali na to, až vyrosteme, ale stále jsme čekali na všechny možné pro nás dobré záležitosti. Nyní, když jsme už vyrostli, stále jsme v jakémsi čekacím modu. Někdy čekáme na výplatu, na důchod, na lepší počasí, jsou to takové drobnosti, ale také závažné věci. Třeba když jsme nemocní, čekáme s větší a menší trpělivostí a nadějí, že se vše snad brzy změní a budeme opět fit. Čekáme také, že se zlepší všechny naše možné vztahy. Čekáme, čekáme a někdy naprosto zbytečně se zlobíme na sebe, či na druhé a děláme si z některých lidí terč své frustrace s představou, že díky našemu zásahu nám bude lépe a čekání se zpříjemní. Čekáme mnohdy s představou, že život má být zalit sluncem, my se máme snadno ocitat v příjemném prostředí. Naše nitro má být nejlépe vždy v lehké harmonii...

Je proto i velmi nepříjemné číst dnešní evangelium. Slovo, v němž Ježíš nijak nezastírá, nemlží a bez okrasy předkládá před učedníky všech věků skutečnost, že vyhrocenost života a mezilidských vztahů je a bude bezustání značně aktuální.

Ježíš své dnešní slovo formuluje během svého čekání, které pro něj není lidsky příjemné. Vnímá, že jej čeká oběť a není mu lehko. Říkáme o něm, že je pravý Bůh a také, že je pravým člověkem. Ježíšovo lidství se v jeho dnešním slovu projevuje v jisté nedočkavosti a úzkosti, když praví: Křtem mám být pokřtěn, a jak je mi úzko, dokud se nedokoná! Myslíte, že jsem přišel dát zemi pokoj? Ne, pravím vám, ale rozdělení! (L 12, 50-51)

Bezpochyby nesl Ježíš na svých bedrech velmi těžký kříž. Úzkost, vědomí, že byl v daný čas stále jen "v čekárně", než přišla jeho oběť. Dopředu také Ježíš vnímal jasné rozlišení, že to vše nakonec nepřinese změnu kulis světa. Všichni lidé si kvůli Kristu hned nepadnou do náruče. Díky němu se nezmění na lusknutí prstu vnější svět a paradoxně se může i jevit, že navíc dojde ke zhoršení stavu mezi lidmi, že dva budou proti třem, syn proti otci a tak dále…

Stav čekárny světa je totiž stále o napětí a možné lidské nepohodě. Kristus přináší pokoj, ale je to zcela jiný pokoj, než jaký nabízí tento náš svět. Víra člověku nabízí pokoj, usmíření v našem lidském vztahu k Bohu Otci.

A tak vnímám, jak vztahy lidí jsou stále v ohrožení, jak nám naše čekárna světa v tom vnějším ne vždy napomáhá k lepším prožitkům a radosti. Co mi ale pomáhá, je díky víře, můj vztah k Bohu. Díky víře se tolik nebojím, nezlobím na druhé, že mě ruší a že sebestředně boří mé představy o poklidu.

Díky víře vnímám, že Bůh není nikdy daleko a také to, že se před ním nelze skrýt. Své sny o harmonii se snažím vnímat ne jako Boží pravdu, ale jako nejistou loď, která sama o sobě nemusí být až tak důležitá, jak si jinak jako každý jiný člověk někdy nechám vnutit.

V čekárně života je podle všeho vítězem jen a pouze víra. Díky Bohu za to poznání. Amen

První čtení: Jeremjáš 23, 23-29

Jsem Bůh, jenom když jsem blízko? je výrok Hospodinův; jsem-li daleko, Bůh už nejsem? Může se někdo skrýt ve skrýších a já ho neuvidím? je výrok Hospodinův. Nenaplňuji snad nebe i zemi? je výrok Hospodinův. Slyšel jsem, co říkají proroci, kteří v mém jménu prorokují klam. Říkají: "Měl jsem sen, měl jsem sen." Jak dlouho ještě? Je něco v srdci proroků, kteří prorokují klam, a proroků, kteří prorokují lest svých srdcí? Myslí si, že mé jméno vymýtí z paměti mého lidu svými sny, které si navzájem vypravují? Tak jako zapomněli na mé jméno jejich otcové kvůli Baalovi? Prorok, který má sen, ať vypravuje sen, ale kdo má mé slovo, ať mluví mé slovo pravdivě. Co je slámě do obilí? je výrok Hospodinův. Není mé slovo jako oheň, je výrok Hospodinův, jako kladivo tříštící skálu?

Druhé čtení: Židům 11, 29 – 34 ( +11,35 - 12, 2)

Izraelští věřili, a proto prošli Rudým mořem jako po suché zemi, ale když se o to pokusili Egypťané, pohltily je vlny. Izraelští věřili, a proto před nimi padly hradby Jericha, když je obcházeli po sedm dní. Nevěstka Rachab věřila, a proto přátelsky přijala vyzvědače a nezahynula s nevěřícími. Mám ještě pokračovat? Vždyť by mi nestačil čas, kdybych měl vypravovat o Gedeónovi, Bárakovi, Samsonovi, Jeftovi, Davidovi, Samuelovi a prorocích, kteří svou vírou dobývali království, uskutečňovali Boží spravedlnost, dosáhli toho, co jim bylo zaslíbeno; zavírali tlamy lvům, krotili plameny ohně, unikali ostří meče, v slabosti nabývali síly, vedli si hrdinsky v boji, zaháněli na útěk vojska cizinců.

Evangelium: Lukáš 12, 49-57

Ježíš řekl: "Oheň jsem přišel uvrhnout na zemi, a jak si přeji, aby se už vzňal! Křtem mám být pokřtěn, a jak je mi úzko, dokud se nedokoná! Myslíte, že jsem přišel dát zemi pokoj? Ne, pravím vám, ale rozdělení! Neboť od této chvíle bude rozděleno v jednom domě pět lidí: tři proti dvěma a dva proti třem, budou rozděleni otec proti synu a syn proti otci, matka proti dceři a dcera proti matce, tchyně proti snaše a snacha proti tchyni." Také zástupům řekl: "Když pozorujete, že na západě vystupuje mrak, hned říkáte: >Přijde déšť< – bývá tak; a vane-li jižní vítr, říkáte: >Bude vedro< – a bývá. Pokrytci, umíte posoudit to, co vidíte na zemi i na obloze; jak to, že nedovedete rozpoznat tento čas? Proč nejste s to sami od sebe posoudit, co je správné?"