Správně vidíme jen srdcem

Kříž ve Sboru kněze Ambrože v Hradci Králové je dílem Maxima Velčovského, známého designéra. Kříž má bílou barvu. Na barvě se jistě shodneme. I kdyby zde byl cizinec a pojmenoval barvu kříže ve svém rodném jazyce, i přes neschopnost od dob babylónské věže pojmenovat vše jedním jazykem, jistě by platila univerzální shoda, že označení pro barvu našeho kříže je tím, na čem se můžeme shodnout s každým člověkem. Tedy takřka s každým. Jsou lidé nevidomí, kteří nerozeznávají barvy, a tak nám musí věřit, že je ten kříž bílý. A jsou bohužel i lidé, co se s námi budou dohadovat, že to není bílá barva, ale třeba modrá, nebo černá a mají k takovému tvrzení nějaký svůj důvod, třeba iracionální. Nebo se jen touhu hádat. Těch je ale naštěstí v tomto případě vždy jen pár. Velká většina lidí řekne: "Ano - ten kříž je bílý."

Mnohem víc rozděleni budeme v tom, co za tímto křížem, chceme vidět. Jednak je tu umělecký pohled, který na bílém kříži vidí otisk Krista, prvotní hřích, jablko, náznak hada. A někdo může říci: "Já zde vidím i otisk holubice - symbol Ducha svatého..." I jinak můžeme být rozděleni - zda se nám kříž líbí. Anebo vůči takovému pojetí kříže můžeme být zcela lhostejní. Subjektivní rozdílnost při pohledu na náš kříž může být mezi návštěvníky kostela značná, ale ta největší rozdělenost je v tom, co lidé obecně vidí za křížem a jak na samotného Krista hledí.

Nejednotnost je dána už od počátku Ježíšovy veřejné činnosti, jak o tom píší nejen evangelia. Rozpor mezi lidmi stále trvá. Lidský pohled bývá vždy zahalen oblakem jisté neurčitosti a rozporuplnosti. Vidíme to už na Mojžíšovi. V Bibli čteme, že přinášel k Božímu lidu obnovené desky s desaterem a jeho tvář zářila (Exodus 34,29-35).Po setkání s Hospodinem jeho kůže vyzařovala cosi božského.

Bylo to nějaké kouzlo? Jak si to vysvětlit? A jak to vidět dnes? Latinský překlad Bible Vulgata ze 4.-5. století vykládá hebrejské slovo gåran (tedy vyzařovat) jako gęręn což znamená roh. Tento překlad tedy překvapivě dokládá, že Mojžíšovi nezářila kůže, ale že měl roh. V mytologii totiž bývají rohy symbolem veliké nadpřirozené moci. Rohy byly symbolem bohů a králů. Proto i slavný Michelangelo vytesal Mojžíše, to úžasné dílo z mramoru na náhrobku papeže Julia II. Mojžíš zde sedí, má v rukách desky s desaterem a dlouhé vousy. Ty vousy jakoby ani nebyly vytesány, ale vyhlazeny štětcem. Pozoruhodné dále je, že Mojžíšovi nijak nezáří kůže, ale má na hlavě právě podle Vulgaty ony pověstné rohy a vypadá jako zvláštní "čert".

Kraličtí překladatelé myšlenku rohu na Mojžíšovi doplnili jakýmsi kompromisem, že je to myšleno tak, že měl na sobě paprsky světla, paprsky podobné rohům. Apoštol Pavel ten příběh s Mojžíšem vidí zase trochu jinak a originálně doplňuje, že to tedy nebyly rohy na Mojžíšovi, ale jen dočasná zář, kterou Mojžíš překrýval závojem, aby Izrael nenechal v nejistotách ohledně pomíjivosti na své účasti v Boží slávě. Ta dočasnost závoje, kterou apoštol stále cítil na srdci Izraele, je ale v apoštolově svědectví v Kristu zcela trvale odsunuta.

"Správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné." Napsal prozřetelně a moudře Antoine de Saint-Exupéry v knize Malý princ. Jak vidíš, sestro a bratře, Krista Ty? Co odsouvá tvůj pohled srdce?

Učedníci Petr, Jakub a Jan v evangeliu (L 9,28-36) nejprve na hoře spali. Byli unavení, možná byla noc. A pak spatřili Mojžíše, Eliáše a Ježíše v zářícím šatu. Učedníci byli nejprve zmateni. Nakonec raději ani nikomu nic neříkali, co vše tam na hoře viděli. Až Ježíšovo vzkříšení jim otevřelo oči - oči jejich víry - závoj na srdci byl odsunut.

A jaký závoj na srdci míváme my? Jako všichni lidé i my býváme občas unavení a vidíme život a věci jen ze své vlastní perspektivy. Co je důležité, bohužel často odsouváme. Věřím, že se shodneme na tom, že potřebujeme stálou duchovní obnovu a posilu. Přichází k nám po roce opět postní čas. Tato nadcházející středa bude popeleční, v níž se nemusíme halit do obalu zdánlivé pokory. Kristus odsouvá, všechny naše lidské závoje, abychom vše mohli vidět v jeho Duchu, nepodléhali pak ani tolik své skleslosti, falši a různé lstivosti překrývaného srdce.

Věřím, že se shodneme, sestry a bratři, mezi sebou, a především a hlavně, že se už nyní shodneme spolu s Kristem. Amen

Exodus 34, 29-35; 2. Korintským 3, 12 - 4, 2; Lukáš 9, 28-36