Světlo Boží blízkosti
Říkává se, že pro lidi je velmi nebezpečná slepá víra, stejně jako bývá nebezpečná slepá láska a bláhová naděje. Je také faktem, že skutečná víra, opravdová naděje a pravá láska je daleko víc spojena se světlem, v němž se člověk posouvá ve svém zcela svobodném rozhodnutí, a tak i ve svém počínání a následování.
Pokud nyní na chvíli budeme chtít zavřít své oči, celý náš vnější svět se ponoří do tmy. To může být i velmi příjemné. Zvláště pro chvíle spánku je zatemnění čímsi přirozeným a vítaným. Docela jistě se také i dnes nám všem lépe vstávalo, když jsme nejen posunuly ručičky hodinek na zimní čas, ale především díky slunci, které toto ráno prosvěcuje dříve, než jak tomu bylo včera.
Pokud nyní v jakési hravosti přivřeme své oči, jistě díky své zkušenosti budeme snadno věřit, že budeme také moci oči s lehkostí otevřít. Je to velký dar, že vidíme, i když mnozí z nás nevidí třeba tak dobře jako před lety, potřebují brýle a ví, že musí šetřit svůj zrak. Už víme, že zrak není čímsi samozřejmým, něčím, na co máme my lidé nárok.
Ve svém životě vlastně nemáme na nic nárok. Někdy se proto ocitáme v situaci, která se dá přirovnat k velké temnotě v tom duchovním smyslu. Tehdy nevidíme na krok před sebe, ztrácíme důvěru ve své síly a schopnosti, nebo ztrácíme důvěru ve svět. Světlo naděje v té chvíli velmi potemní. Můžeme dokonce v takových momentech mít za to, že jsme Bohu, světu i lidem zcela lhostejní.
Cítíme se pak jako ten Bartimeus, žebrák z evangelia, co sedí u cesty, po níž si s nadšením kráčí nevšímavý zástup lidí. V těch chvílích jsme jako žebráci, kteří jsou bez prostředků, nemají možnost ani sílu, změnit svůj život rychle a snadno, jsou ve tmě, prázdnotě.
Dnešní příběh z evangelia si čteme proto, abychom si připomněli nejen jakousi dávnou legendu o jednom uzdravení a říkali si: "Kdoví jak to tenkrát bylo." Můžeme mít před sebou také i jistý vzor. Bartimeus, jak jsme slyšeli, i když má ten dvojí hendikep – nevidí a je žebrák, on chápe, že se nesmí nechat umlčet. Volá na Ježíše i přes okřikování od svého okolí, chytá se světla své touhy a víry.
Dokáže také navíc odhodit svůj plášť, tedy to, co má pro něj jinak velkou hodnotu, ale je pro něj mnohem v té chvíli více důležité a podstatné, aby rychle před Ježíšem stál. Otázka Ježíše, co Bartimeus vlastně chce, nám může připadat jako zbytečná, ale bohužel je faktem, že se lidé často ocitají v duchovní temnotě a vlastně ani neví, co přesně chtějí ve svém životě.
Ano, býváme my lidé někdy nerozhodní, zmatení, ustrašení přinejmenším ve stejné míře, jako býváme zase jindy zaslepeni svou vlastní pýchou a domnělou velikostí. Vědět co chceme, nebo lépe řečeno, co bychom měli chtít, není vždy v takovém světle, jak by se patřilo, anebo jak se tváříme, že je. Pochopit, co máme chtít, jakou máme učinit vnitřní změnu i když nás svět umlčuje je mnohdy velmi, velmi náročné.
Jak nám líčí příběh evangelia, Bartimeus dokázal odložit vše, co jej tížilo. Díky Kristu také i prohlédl a poté jej i následoval. "Jdi, tvá víra tě zachránila.," Mk 10,52 říká Ježíš Bartimeovi, který jej poté z Jericha zřejmě provázel až do Jeruzaléma. Nevíme, co se stalo s tímto mužem dál, ale je na místě se domnívat, že Bartimeus pak mohl vidět Ježíše na kříži. Mohla Bartimea zachránit víra i při jeho pohledu na Ježíšův kříž?
Paradoxem života víry je, že také i my smíme přes svůj vlastní kříž ocitnout se ve světle. I přes temnotu rozličných situací jsme voláni k víře, která není slepá. Je před námi světlo naděje, co neskonale přesahuje tento náš svět a veškerý jeho čas. Smíme být ponořeni do lásky Nebeského Otce, a i když si před ním připadáme jako bezvýznamní žebráci, smíme také i my chápat, že jsme jeho milované děti. Víra nás posouvá do Boží blízkosti, světla, v němž vidíme mnohem dál, než jsou jen tyto naše dny. Amen
První čtení: Jeremjáš 31, 7-9
Toto praví Hospodin: "Radostně plesejte vstříc Jákobovi, jásejte nad tím, který je hlavou pronárodů, vzdávejte chválu, rozhlašujte: >Hospodin spasil tvůj lid, pozůstatek Izraele. < Hle, přivedu je ze země severní, shromáždím je z nejodlehlejších koutů země. Bude mezi nimi slepý a kulhavý, těhotná, i ta, jež právě porodila. Vrátí se sem veliké shromáždění. Přijdou s pláčem a s prosbami o smilování, já je povedu. Dovedu je k potokům, jež mají vodu, cestou přímou, na níž neklopýtnou. Budu Izraeli otcem, Efrajim bude můj prvorozený."
Druhé čtení: Židům 7, 23-28
Levitských kněží muselo být mnoho, protože umírali a nemohli sloužit trvale. Ježíšovo kněžství však nepřechází na jiného, neboť on zůstává navěky. Proto přináší dokonalé spasení těm, kdo skrze něho přistupují k Bohu; je stále živ a přimlouvá se za ně. To je ten velekněz, jakého jsme potřebovali: svatý, nevinný, neposkvrněný, oddělený od hříšníků a vyvýšený nad nebesa, který nemusí jako dřívější velekněží denně přinášet oběti napřed za vlastní hříchy a pak teprve za hříchy lidu. Ježíš to učinil jednou provždy, když obětoval sebe sama. Zákon totiž ustanovuje za velekněze lidi, podléhající slabosti, ale slovo přísahy, dané až po zákonu, ustanovuje Syna navěky dokonalého.
Evangelium: Marek 10, 46-52
Když Ježíš vycházel s učedníky a s velkým zástupem z Jericha, seděl u cesty syn Timaiův, Bartimaios, slepý žebrák. Když uslyšel, že je to Ježíš Nazaretský, dal se do křiku: "Ježíši, Synu Davidův, smiluj se nade mnou!" Mnozí ho napomínali, aby mlčel. On však tím více křičel: "Synu Davidův, smiluj se nade mnou!" Ježíš se zastavil a řekl: "Zavolejte ho!" I zavolali toho slepého a řekli mu: "Vzchop se, vstaň, volá tě!" Odhodil svůj plášť, vyskočil a přišel k Ježíšovi. Ježíš mu řekl: "Co chceš, abych pro tebe učinil?" Slepý odpověděl: "Pane, ať vidím!" Ježíš mu řekl: "Jdi, tvá víra tě zachránila." Hned prohlédl a šel tou cestou za ním.