Toužíme z temné noci přesunout se do světla?

Vzpomeňte si na jednu známou lidovou píseň – jmenuje se "Já do lesa nepojedu". Autor textu zde uvádí, že má obavu vydat se na lesní pych, jelikož v lese řádí "přísný hajný". Bylo tím pádem velmi pravděpodobné, že dotyčný lesa pán, by chtěnou krádež dřeva potrestal zabavením sekery – ta tehdy stála dva zlatý a topůrko? – to bylo za tolar.

Mít obavu, respekt, někam raději nechodit – je jistě i nám vlastní, viďte? Nemusí vždy jít zrovna a jen o situace, kdy bychom mohli konat cosi zakázaného, nevhodného, nebo dokonce nezákonného. Nepřejeme si, aby nad námi pak nutně visela možnost nějakého trestu... Mnohdy se nehrneme do aktivit, které v sobě mají jen letmé nebezpečí. Možná také proto, že zbytečně ztratíme čas, sílu, energii. Ze zkušenosti zkrátka už víme, že není vždy vhodné se do všeho bezhlavě hrnout a je zcela na místě si mnohé dobře spočítat. Tedy to, jaké je nebezpečí a na co vše by nás daná záležitost mohla stát.

O Nikodémovi, který přišel za Ježíšem, se často usuzuje, že jeho noční příchod, byl znamením jistých obav. Přišel v noci, aby o tom nikdo nevěděl. V Janově evangeliu se o pár kapitol dál také dozvíme že: Nikdo ovšem ze strachu před Židy o něm (o Ježíšovi) nemluvil veřejně. (Jan 7,13) Ježíš byl svého času vnímán jako persona non grata, tedy osoba nežádoucí, což vyústilo v jeho smrt a do té doby vzbuzoval mnoho otazníků.

Než za ním Nikodém přišel, těsně před tím, Ježíš vyčistil chrám od směnárníků a prodavačů, udělal si bič a byl tak pro mnohé autoritou, u níž bylo zcela na místě se ptát, kdo ho k tomu povolal, aby zpřevracel stoly a udělal v chrámu humbuk. Zavádí nové pořádky – proč? Odkud má takové pověření?

Nikodém byl členem židovského synedria, tedy jakési nejvyšší hierarchie v tehdejší duchovní správě. On byl tím "hajným" a ve své podstatě aristokracií, šlechtou, a přesto našel odvahu, chuť jít za Ježíšem.

To, že šel za Ježíšem v noci, nemuselo být nutně projevem strachu a obav. V tamějších klimatických podmínkách to nebylo zcela neobvyklé. Lidé se navštěvovali v noci, když již ustala veškerá činnost a byl klid, bylo dýchatelněji a vedli rozhory na vážná témata.

Navíc Nikodém později značně prokázal odvahu. Jak líčí evangelium, byl to on Nikodém, kdo se Ježíše veřejně zastal před synedriem, tedy jeruzalémským staršovstvem. (Jan 7,50) A také byl to on, kdo s velkou odvahou, na rozdíl od všech Ježíšových učedníků, se účastnil Ježíšova pohřbu (Jan19,39). Navíc jeho účast byla spjata s tím, že přinesl pro zesnulého Ježíše asi sto liber směsi myrty a aloe. To je asi 33 kg, což bylo samozřejmě velmi mnoho, běžně se používala jen troška, jelikož to byla věc značně nákladná. Cena za takové množství směsi se dnes odhaduje na 3-5 tisíc denárů, to bylo velké jmění. Tehdy byla denní mzda jeden denár, mohli bychom tedy říci v dnešních cenách asi 8 milionů korun.

Nikodém jistě uměl počítat, jen podle všeho potřeboval dát při Ježíšově pohřbu pro sebe najevo, že Ježíšovým odchodem ztrácí něco převelice vzácného, proto Ježíšovo tělo pomohl zabalit, uložil do hrobu a přidal, co přinesl.

Ta opakovaná zmínka, že Nikodém přišel za Ježíšem v noci, je podle všeho spíše narážkou na to, že tento dávný muž toužil duchovně se z temné noci přesunout do světla.

Závěr Ježíšovy řeči k Nikodémovi zní: "Soud pak je v tom, že světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé. Neboť každý, kdo dělá něco špatného, nenávidí světlo a nepřichází k světlu, aby jeho skutky nevyšly najevo. Kdo však činí pravdu, přichází k světlu, aby se ukázalo, že jeho skutky jsou vykonány v Bohu." (Jan 3,20-21) To není jakýsi moralistní Ježíšův výrok, který by poukazoval na jednoduchý protiklad našich dobrých a zlých skutků. Jde však o náš lidský vztah k pravdě.

Prožíváme sice čas postu, ale ono není nic jednoduššího ve všech časech vnitřně tíhnout k duchovní temnotě. Tedy k přesvědčení, že já jsem ten dobrý. Ten, kdo nekrade, nezlobí, dokáže si všechno spočítat.

Kristus mi ukazuje světlo a dává poznat, že nebude-li moje spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdu do království nebeského. (Mt 5,20) Nebo jinými slovy, před Bohem se nemohu chlubit, jak píše apoštol Pavel.

Pravda, světlo víry mi odhaluje, že se musím snažit konat dobré skutky, žít dobrým životem, ale že to všechno může být málo, jistě mohu přivřít oči, nevidět a nemít strach z možného potrestání od Hospodina, před kterým se nelze schovat. Anebo smím věřit pravdě, světlu evangelia, jak píše u Jana: Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.  Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen. Kdo v něho věří, není souzen. To říká Ježíš Nikodémovi v noci, a říká to i nám, abychom chtěli věřit a být s ním ve světle Boží lásky. Amen

První čtení z Písma: Genesis 12, 1-4a

I řekl Hospodin Abramovi: "Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu. Učiním tě velkým národem, požehnám tě, velké učiním tvé jméno. Staň se požehnáním! Požehnám těm, kdo žehnají tobě, prokleji ty, kdo ti zlořečí. V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země." A Abram se vydal na cestu, jak mu Hospodin přikázal.

Druhé čtení z Písma: Římanům 4, 1-5.13-16a (+4, 16b-17)

Co tedy řekneme o Abrahamovi, našem tělesném praotci? Čeho dosáhl? Kdyby Abraham dosáhl spravedlnosti svými skutky, měl by se čím chlubit – ale ne před Bohem! Co říká Písmo? "Uvěřil Abraham Bohu, a bylo mu to počítáno za spravedlnost." Kdo se vykazuje skutky, nedostává mzdu z milosti, nýbrž z povinnosti. Kdo se nevykazuje skutky, ale věří v toho, který dává spravedlnost bezbožnému, tomu se jeho víra počítá za spravedlnost. Zaslíbení, že dostane svět za dědictví, nebylo dáno Abrahamovi a jeho potomstvu na základě zákona, nýbrž na základě spravedlnosti z víry. Kdyby dědici byli ti, kteří stavějí na zákoně, byla by víra zbavena smyslu a zaslíbení zrušeno. Zákon s sebou nese Boží hněv: kde není zákon, není ani přestoupení zákona. Proto mluvíme o spravedlnosti z víry, aby bylo jasné, že je to spravedlnost z milosti.

Evangelium: Jan 3, 1-8 (+3, 9-17)

Mezi farizeji byl člověk jménem Nikodém, člen židovské rady. Ten přišel k Ježíšovi v noci a řekl mu: "Mistře, víme, že jsi učitel, který přišel od Boha. Neboť nikdo nemůže činit ta znamení, která činíš ty, není-li Bůh s ním." Ježíš mu odpověděl: "Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží." Nikodém mu řekl: "Jak se může člověk narodit, když už je starý? Nemůže přece vstoupit do těla své matky a podruhé se narodit." Ježíš odpověděl: "Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího. Co se narodilo z těla, je tělo, co se narodilo z Ducha, je duch. Nediv se, že jsem ti řekl: Musíte se narodit znovu. Vítr vane, kam chce, jeho zvuk slyšíš, ale nevíš, odkud přichází a kam směřuje. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha."