Úředníci odpuštění

"Odpouštím tomu, kdo mi odpouští." To bylo kdysi takové naše nepsané klukovské heslo. Jako malí jsme si dělali různé naschvály a obzvlášť oblíbené bylo v nehlídané chvíli vypustit někomu kolo u bicyklu. Takové odpuštění natlakované duše bylo povětšinou provedeno tou mírnější formou a to, že se jen povolil ventilek. Pokud se ovšem ventilek vytáhl a zahodil a nemohlo se kolo jen a pouze jednoduše nahustit pumičkou: Bylo zle, to už nebyla klukovina, to byla válka a ta obvykle v klukovském světě vyžadovala víc než jen stejně tvrdou odpověď.

Vyrostli jsme už z klukovských let? To je jistě otázka, milé sestry a milí bratři, která by nás měla zajímat. Jak moc jsme dospělí ve víře a jak jsme na tom v "odpouštění"?

Vzorem nám jistě může být apoštol Petr, který se Ježíše ptal, jak jsme dnes v evangeliu slyšeli, zda má svému bratru odpustit, až sedmkrát? Tak dalece byl Petr ochoten zajít. Podle všeho doufal, že bude schopen odpustit i sedmkrát. Jenže Ježíš navrhuje jít ještě mnohem dál. Skoro bychom mohli říci, že odpouštět někomu 77x je nejen velmi vysoké číslo, ale navíc by to v praxi muselo znamenat, že by člověk musel mít u sebe stále nějaký notes a vše si zapisovat. Dělat si pak čárky, ale Ježíš po svých učednících evidentně nechtěl, nechtěl, aby byli "úředníci odpuštění".

To daleko spíše můžeme vnímat Ježíšovu odpověď v tom symbolickému významu – spojení dvou čísel plnosti, dvou sedmiček a přijmout ani ne tak čísla, jako spíše parafrázi Kristova slova: "Kolikrát že máš opustit? Petře, ani to nepočítej…"

Co tedy Ježíš od svých učedníků vyžaduje? Abychom byli stále odpouštějící? Abychom se bezustání na druhé jen usmívali a nechali na sobě třísky lámat? Jak je to s tím nekonečným počtem odpuštění, navíc paradoxně sám Ježíš hned narušuje dalším vyprávěným podobenstvím, v němž sice vladař proradnému služebníku překvapivě odpustí, ale po druhé, když zjistí, že ten služebník je neurvalý a hladový vůči ostatním, zachová se také tvrdě a vsadí toho služebníka do vězení.

Jak je to tedy s odpuštěním? V našem podobenství služebník má jen jednu šanci. Neplatí tu ani ono známé třikrát a dost, natož 77x budiž odpuštěno. Může nás tedy i napadnout – to je přeci velký nepoměr – my máme odpouštět nekonečně a Bůh jen jednou?

Naše počty, přeměřování a sčítání provinění těch druhých máme dle Ježíše spíše opustit zcela. Nejde totiž až tak podle všeho o to, kolikrát máme odpustit, ale kdy a jak. Zcela nepochybně jde také o naši duši. Co vše do ní nahustíme, jak mocně necháme na sebe působit provinění druhých, jak dalece je poneseme v sobě a jak budeme vytáčet kolo našich vzpomínek a utrpení a křivd od našich protivníků. To je před námi.

Jistěže máme odpovědnost jeden za druhého. A vše okamžitě a blahosklonně odpouštět není vždy pro vztahy zdravé. Ten, kdo se proviní, měl by mít čas se ze své chyby poučit a napravit hřích, anebo chcete-li "dluh, který nám způsobil".

Jistě nemůžeme všechno jen tak bez mrknutí oka přejít, to by ani nemuselo být správné. Ale popravdě řečeno neinklinujeme my lidé spíše k tomu druhému extrému, kdy právě všechna provinění dokola sčítáme a ukládáme do své duše?

Je mnohem více potřeba, sestry a bratři, abychom pamatovali, že především my samotní máme pověstné máslo na hlavě vůči Bohu Otci.

Stále máme vůči němu i všem možným lidem velký dluh, který se jasně projevuje pro to, co jsme učinili, a především i také v tom, co jsme v životě neudělali…

Je to nepříjemné, ale je to tak – jsme mnohem víc než si připouštíme těmi velkými dlužníky, jsme jako ten služebník z onoho podobenství a nemůžeme chtít jen po Bohu, aby nám – nám odpouštěl a zároveň nesouměřitelně se stále škaredili na ty, kteří cosi dluží nám a trápili se stále v kole zlem nahuštěné duše. Amen

První čtení z Písma: Genesis 50, 15-21

Když si Josefovi bratři uvědomili, že jejich otec je mrtev, řekli si: "Jen aby na nás Josef nezanevřel a neoplatil nám všechno zlo, kterého jsme se na něm dopustili." Proto mu vzkázali: "Tvůj otec před smrtí přikázal: Josefovi řekněte toto: »Ach, odpusť prosím svým bratrům přestoupení a hřích, neboť se na tobě dopustili zlého činu. Odpusť prosím služebníkům Boha tvého otce to přestoupení. «" Josef se nad jejich vzkazem rozplakal. Pak přišli bratři sami, padli před ním a řekli: "Tu jsme, měj nás za otroky!" Josef jim však odvětil: "Nebojte se. Což jsem Bůh? Vy jste proti mně zamýšleli zlo, Bůh však zamýšlel dobro; tím, co se stalo, jak dnes vidíme, zachoval naživu četný lid. Nebojte se už tedy; postarám se o vás i o vaše děti." Tak je těšil a promlouval jim k srdci.

Druhé čtení z Písma: Římanům 14, 7-12 (+14, 1-6)

Nikdo z nás nežije sám sobě a nikdo sám sobě neumírá. Žijeme-li, žijeme Pánu, umíráme-li, umíráme Pánu. Ať žijeme, ať umíráme, patříme Pánu. Vždyť proto Kristus umřel i ožil, aby se stal Pánem i mrtvých i živých. Proč tedy, ty slabý, soudíš svého bratra? A ty, silný, proč zlehčuješ svého bratra? Všichni přece staneme před soudnou stolicí Boží. Neboť je psáno: "Jako že jsem živ, praví Hospodin, skloní se přede mnou každé koleno a každý jazyk vyzná, že jsem Bůh." Každý z nás tedy sám za sebe vydá počet Bohu.

Evangelium: Matouš 18, 26-35 (+ 18, 21-25)

Tu mu ten služebník padl k nohám a na kolenou prosil: »Měj se mnou strpení a všechno ti vrátím! « Pán se ustrnul nad oním služebníkem, propustil ho a dluh mu odpustil. Sotva však ten služebník vyšel, potkal jednoho ze svých spoluslužebníků, který mu byl dlužen sto denárů; chytil ho za krk a křičel: »Zaplať mi, co jsi dlužen! « Jeho spoluslužebník mu padl k nohám a prosil ho: »Měj se mnou strpení, a zaplatím ti to! « On však nechtěl, ale šel a dal ho do vězení, dokud nezaplatí dluh. Když jeho spoluslužebníci viděli, co se přihodilo, velice se zarmoutili; šli a oznámili svému pánu všecko, co se stalo. Tu ho pán zavolal a řekl mu: »Služebníku zlý, celý tvůj dluh jsem ti odpustil, když jsi mě prosil; neměl ses také ty smilovat nad svým spoluslužebníkem, jako jsem se já smiloval nad tebou? « A rozhněval se jeho pán a dal ho do vězení, dokud nezaplatí celý dluh. – Tak bude jednat s vámi můj nebeský Otec, jestliže ze srdce neodpustíte každý svému bratru."