Velebný pán

Občas se mi stává, že mě kdosi osloví slovy "důstojný" nebo "velebný pane". Někdy to vyznívá submisivně a někdy to je i jakýsi zvláštní pokus o "vtip". Pokaždé mě takové oslovení vlastně přivádí do drobných rozpaků. Reagovat dobře a rychle na podněty, rozlišit podstatu, co vše se skrývá za lidskými slovy, je někdy i přes úsměvy oslovujících složité. Jistá manipulace i nadřazenost je tím, co nás stále provází. Hrajeme mezi sebou různé hry a zkoušíme s rozličnými motivy oslovovat také i našeho Pána. Jeho velebná důstojnost, odění nádhery, krásy a lesku však vychází ze světla, které rozlišuje ihned dobro od zla. Nemůžeme k němu proniknout, ovládat jej, v něm ani není žádné tmy. Díky Kristu, jsme povoláni k tomuto Světlu a na nás je, abychom našemu Otci děkovali.

Otče, děkujeme za tvé povolání do světla. Lidské stíny a temnota je v Kristu překonána.

Hospodine, Bože můj, jsi neskonale velký, oděl ses velebnou důstojností. Ž 104,1-2

Vy však jste rod vyvolený, abyste hlásali mocné skutky toho, kdo vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla. 1P 2,9