Víra v sobě nese milost i oheň
"Neboj se, neboj se...," čteme hned dvakrát u proroka Izajáše (Izajáš 43, 1-7). Máme nyní rok tří dvojek v letopočtu a věřím tomu, že budeme během roku velmi rádi slyšet třeba právě zdvojeně tuto výzvu: "Neboj se, neboj se." Je naprosto na místě, abychom i my něco takového občas slyšeli, viďte?
Boží výzva, aby člověk odložil strach, zní naštěstí v Písmu poměrně často. V Českém ekumenickém překladu, ji najdeme celkem 74 krát. Přesně také 74 krát najdeme v Bibli ke slovu neboj i slovo bez záporu - tedy slovo boj. Avšak výzva, abychom se báli ne člověka, nebo životních situací, ale abychom se báli Hospodina, je v celé Bibli pouze osmkrát. V ostatních případech je slovo boj svědectvím o různých zápasech. Zápasech a bojích, které Boží lid sváděl s ostatními národy, nebo lidé sami mezi sebou.
Sváry, neklid, všerůzné zápasy a násilnosti jsou časté i v současnosti. Sledujeme nyní zprávy o dění v dalekém Kazachstánu a je více než zřejmé, že není co závidět...
Boj je nedílnou součástí i našeho blízkého světa. Vidíme jeho různou podobu všude kolem sebe. Ostatně i my v sobě svádíme rozličné boje. Míváme obavu, lehké chvění z velkého množství situací a záležitostí svých životů nebo ze života našich blízkých a míváme mnohdy zcela přirozený strach.
Lidská úzkost je reakcí, odpovědí na nějaké blížící se nebezpečí. Každý člověk reaguje trochu jinak. Nepříjemná, traumatická zkušenost, nás může trvale poznamenat, takže pak můžeme i trpět úzkostí, fobií, kterou ostatní až tak vyhroceně nevnímají. To ale neznamená, že nám je snadné tento strach překonat. Lidem, kteří se velmi bojí pavouků, těm můžeme říkat klidně i stokrát "neboj se", ale ono to člověku s tímto strachem nejde lehko překonat.
Obava, úzkost je ukryta hluboko v lidském vědomí. Můžeme rádi slyšet výzvu z Bible: "Neboj se," ale uchopit tuto výzvu do všech důsledků, je otázkou víry. Tato výzva totiž předkládá svědectví, které v sobě nese velikost ujištění, které má být nejen jakýmsi povzbuzením, ale také pevným zaslíbením. Jsme Božím slovem ujišťováni o spáse Božího lidu. Nemusíme se obávat jít cestou života za Hospodinem, proudy vod ani oheň Božímu lidu z pohledu věčnosti neublíží. To zaslíbení zní výrazně, ale můžeme se na něj zcela spolehnout?
Naše tělo i duše podléhá různým "úrazům". Abychom plně důvěřovali Božímu zaslíbení, že nás Bůh Otec zcela, vždy a všude doprovází v našem životě, a přes všechny naše trampoty, bolest a různá poranění nás jednou plně shromáždí ve své náruči, k tomu potřebujeme sílu z Ducha svatého. Duch svatý se nedá nijak vymoci, je darem. A jak můžeme číst ve čtení Skutků apoštolských (Skutky 8, 14-17), ono člověku nestačí, aby byl pokřtěn, měl dostatek informací a mohl si třeba i ledaco přečíst. Věřící člověk potřebuje prožívat dotek Ducha svatého. To je také i jedna z nejstarších zkušeností života církve. Proto, když v Jeruzalémě zjistili, že v Samařsku někteří lidé přijali křest a víru v Ježíše, poslali k nim Petra a Jana, aby se za ně modlili, vložili na ně ruce, aby ti nově pokřtění přijali Ducha svatého. Tedy onu duchovní sílu, která se druhým lidem těžko vysvětluje, protože nevychází z života pozemských faktů, ale Boží lásky. Tato síla z Ducha svatého není jen jakýmsi svatým pocitem, ale je naplněním a smyslem života.
Víra v sobě nese milost i oheň, sílu očištění i soudu. Věříme v Krista, který se modlí za své duchovní sourozence také i dnes, právě v tuto chvíli. Nejen tehdy u Jordánu, jak čteme v evangeliu Lukáše, se otevřelo nebe. Boží hlas nás, moji milí, v Duchu svatém smí znovu oslovovat, abychom i my slyšeli slovo o Kristu. On je tím milovaným Synem, kterého si Bůh Otec vyvolil, abychom i my, kteří se k němu hlásíme, věděli, že i přes oprávněné obavy a nejistoty života nacházíme v Duchu svatém sílu k boji života. A tak: "Neboj se, nečeká tě boj s Bohem, ale jeho ujištění o Boží lásce, co jde za hranice pozemského života." Amen
Izajáš 43, 1-7; Skutky 8, 14-17; Lukáš 3, 16-17.21-22