Vzdávejme úctu a vnímejme radost z darovaného života

Položím vám otázku: Jak jste se připravili právě na tuto chvíli, na okamžik, ve kterém se právě teď ocitli? Ta otázka možná vyznívá na první pohled poněkud nepatřičně, ono je ale faktem, že se stále na něco ve svém životě připravujeme… V dané přítomnosti žijeme vždy ze zkušeností své minulosti a zároveň stále promýšlíme své budoucno, co nás čeká. A tak vás jistě nepřekvapí, že za chvíli budeme pozváni k Večeři Páně a za nějakou další chvíli se ukáže, zda a jak jsme se připravili a promysleli náš pokrm vezdejší a otázku nedělního oběda. Stále jsme v nějaké drobné či velké přípravě na to, co je před námi. Už samotný náš vstup do neděle 6. dubna 2025 jako i každý jiný den je spjat s naší přípravou. Do níž zahrnujeme duchovní modlitbu a tělesnou očistu, všichni jsme učinili náležité přípravy pro další dobré vejití do tohoto dne.

A nyní takto před Velikonocemi jsme si vyslechli příběh o Marii, která připravila Ježíšovo tělo k pohřbu. Ten příběh známe. A chtěl bych nyní upozornit na jistou odlišnost verze Janova evangelia od podání Matouše, Marka a Lukáše. Evangelista Jan totiž potřebuje pro nás zdůraznit něco, co se týká naší velké vlastní přípravy – co by nám nemělo uniknout. Evangelista Lukáš tu ženu, která pomazala Ježíše, uvádí beze jména, popisuje ji jako velkou hříšnici, jako tu, která svým činem chtěla odčinit, očistit svůj dosavadní život.

Evangelisté Matouš a Marek zase zdůrazňují ve svém podání, že ta žena vlastně pomazala Ježíšovu hlavu tak, aby vyznělo, že on je pomazaný král, Mesiáš. To že jej pomazala žena, a ne velekněz při slavností bohoslužbě, vyjadřuje Ježíšovu pokoru, připravenost a velikou láskyplnost.

Janovo podání ale tento příběh pro nás ještě více rozšiřuje. Marie nebyla hříšnice, ale byla vděčná za svého bratra Lazara, kterého Ježíš vzkřísil z mrtvých. Nepotírala Ježíšovu hlavu, ale jeho nohy. A svými vlasy je utírala. Tehdy římská libra drahocenného oleje vážila 325 gramů. To je nepochybně hodně. Cena se odhaduje asi na tři sta denárů, což byl tehdy roční plat dělníka, který uživil celou jeho rodinu. Počínání Marie je tu vlastně představeno jako velmi podivné, nebo přinejmenším na tehdejší poměry velmi nezvyklé. A prozradila ji vůně, která naplnila celý dům…

Nevíme, jak na to reagoval její bratr, či sestra Marta, ale evangelista nám přibližuje reakci Jidáše. Tedy toho, který se velmi výrazně připravoval na své budoucno a podle evangelia myslel především a hlavně na sebe. Tedy samozřejmě vše lakoval tak, že myslí na chudé, ale daleko více myslel na svou vlastní kapsu.

Máme tedy v této perikopě dvě důležité postavy, dva přístupy v přípravě na Velikonoce. Jeden vzdává úctu, vnímá radost z darovaného života a druhý přístup v přípravě na Velikonoce skrytě myslí jen a hlavně sám na sebe.

Ježíš, jak víme, přijímá přípravu Marie a vnímá, že jej ona tak uchovává ke dni jeho pohřbu.

Ta vůně v domě z pravého nardu jistě časem vyprchala, ale ono je stále otázkou, "čím vším voní ta naše příprava na letošní svátky".

Možná si připadáme jako ti velcí hříšníci, nebo potřebujeme prožít vědomí, že Kristus je náš pomazaný Král a že Bůh se k nám sklání. Na každý pád, ale také toužíme po tom, aby vůně Božího požehnání provanula místa, kde žijeme a naplnila celý dům.

Vůni evangelia, dobré zprávy o Boží lásce smíme vnímat, zachytit i předávat. Jen je podstatné, zda si zvolíme přípravu podle Marie, nebo podle Jidáše. "Chudé" máme stále mezi sebou a je na nás, abychom přemýšleli a snažili se jak a čím pomoci. Důležité je ovšem, abychom i cítili, že Bůh je stále s námi a aby "naše odpovědnost k životu voněla" především jemu.

Amen

První čtení: Izajáš 43, 16-21

Toto praví Hospodin, který razí cestu mořem, dravými vodami stezku, jenž přivádí vozbu i koně, vojsko a válečnou moc i dokáže, že pospolu lehnou a nepovstanou, dohořeli, zhasli jako knot. "Nevzpomínejte na věci dřívější, o minulosti nepřemítejte. Hle, činím něco docela nového a už to raší. Nevíte o tom? Já povedu pouští cestu, pustou krajinou řeky. Čest mi vzdá zvěř pole, šakalové i pštrosi; obdařil jsem poušť vodou a pustou krajinu řekami, abych napojil svůj vyvolený lid. Lid, jejž jsem vytvořil pro sebe, ten bude vyprávět o mých chvályhodných činech."

Druhé čtení: Filipským 3, 7-14

Cokoliv mi bylo ziskem, to jsem pro Krista odepsal jako ztrátu. A vůbec všecko pokládám za ztrátu, neboť to, že jsem poznal Ježíše, svého Pána, je mi nade všecko. Pro něho jsem všecko ostatní odepsal a pokládám to za nic, abych získal Krista a nalezen byl v něm nikoli s vlastní spravedlností, která je ze zákona, ale s tou, která je z víry v Krista – spravedlností z Boha založenou na víře, abych poznal jej a moc jeho vzkříšení i účast na jeho utrpení. Beru na sebe podobu jeho smrti, abych tak

dosáhl zmrtvýchvstání. Nemyslím, že bych již byl u cíle anebo již dosáhl dokonalosti; běžím však, abych se jí zmocnil, protože mne se zmocnil Kristus Ježíš. Bratří, já nemám za to, že jsem již u cíle; jen to mohu říci: zapomínaje na to, co je za mnou, upřen k tomu, co je přede mnou, běžím k cíli, abych získal nebeskou cenu, jíž je Boží povolání v Kristu Ježíši.

Evangelium: Jan 12, 1-8

Šest dní před velikonocemi přišel Ježíš do Betánie, kde bydlel Lazar, kterého vzkřísil z mrtvých. Připravili mu tam večeři; Marta při ní obsluhovala a Lazar byl jeden z těch, kteří byli s Ježíšem u stolu. Tu vzala Marie libru drahého oleje z pravého nardu, pomazala Ježíšovi nohy a otřela je svými vlasy. Dům se naplnil vůní té masti. Jidáš Iškariotský, jeden z jeho učedníků, který jej měl zradit, řekl: "Proč nebyl ten olej prodán za tři sta denárů a peníze dány chudým?" To řekl ne proto, že by mu záleželo na chudých, ale že byl zloděj: měl na starosti pokladnici a bral z toho, co se do ní dávalo. Ježíš řekl: "Nech ji, uchovala to ke dni mého pohřbu! Chudé máte vždycky s sebou, ale mne nemáte vždycky."