Z připravované knížky

16.04.2023

"Host do domu, Bůh do domu," říká známé české přísloví. Pravděpodobně ale tato myšlenka není zas až tak česká. Její autorství a praxe přináleží zřejmě víc východním zemím, než je ta naše. Na každý pád je to rčení, jež i nás směřuje, abychom byli pohostinní k těm, které přijmeme pod svou střechu.

Jak umíme být přívětiví k těm, co jsou našimi hosty, to bývá vždy otázkou. V Bibli můžeme číst výzvu: "Bratrská láska ať trvá; s láskou přijímejte i ty, kdo přicházejí odjinud – tak někteří, aniž to tušili, měli za hosty anděly. (Židům 13,1-2) Ne vždy ovšem máme se všemi hosty trpělivost. A také někdy platí, že "návštěva i ryba třetí den smrdí". Zkrátka a dobře, ne vždy lidé naplňují naše představy a ne vždy umíme přijímat, co nám naše setkání s nimi přináší.
Podstatnější otázkou života ovšem je, ani ne tak co vše nám dává a bere setkání s druhými, jako co nám odkrývá naše setkání se sebou samými... 

Jsme Božími dětmi, jsme součástí Božího stvoření a byli jsme stvořeni k Božímu obrazu, přesto nás někdy napadají různé otázky. Je však opravdu Bůh v nás? Ne jen tak na návštěvě, která jednou přijde a jindy odejde. Je s námi? Je součástí naší existence? Nebo je kdesi daleko na obláčku? A je vůbec? To jsou otázky, které si klademe a mnohdy i bez toho, abychom se ptali na "setkání se sebou samými". Často zůstáváme na povrchu svého vědomí, necháváme se zaměstnat pouze starostmi, které můžeme změřit a zvážit. Boží obraz v nás přehlušujeme soustředěním se na dobývání chleba a v potu tváře na zajištění zemského poklidu. Náš život je však ve své podstatě pouhá návštěva. Sice si pečlivě střežíme místo, které nazýváme svým domovem i věci, které v něm nashromáždíme, milujeme ty, kteří do našeho domova podle nás patří, ale stále jsme pouhými návštěvníky. On je všude a je tedy i v nás. Setkáváme se s ním, když se setkáme sami se sebou. Jistě setkáme se s ním i prostřednictvím druhých lidí. Naši hosté nám mohou přinést inspiraci, nadhled, radost, mohou být Božím příchodem do našeho nitra a výrazem síly zvané láska. Mohou být požehnáním a také mohou přinést jed, který vše dobré usmrcuje. Není vždy snadné rozpoznat při setkání s druhými, zda přišel anděl, nebo had. Proto základem všeho je naše setkání s Bohem, který je v nás.

Byly mi dva roky a kousek, a je to moje nejstarší vzpomínka, kdy jsem se potkal se sebou a s Bohem. Vybavuji si zřetelně vůně a hřejivé slunce podvečera na vesnici. Byli jsme s rodiči a sestrami na návštěvě u příbuzných a zrovna přijela z města další návštěva – teta a strejda i moje sestřenice, kterých bylo všude plno. Teta Anička mě pohotově oblékla do modrého trička a letních kraťas, které upletla. Vybavuje se mi po letech - všichni se usmívají, že "mi to sluší", ale mně je, co mám na sobě, nepříjemné. Kouše to a lechtá za krkem. Všichni si povídají mezi sebou, jsou plni slov, radosti a já jsem trochu zmaten. Byl jsem vyrušen ze svého poklidu, cítím, že bych měl být vděčný za to modré na sobě, těší mě pozornost, ale jsem i trochu zakaboněn. Půjdeme se fotit. Vnímám atmosféru a chápu, že se jedná o cosi výjimečného. Strejda fotí na barevný film (čemuž jsem tehdy určitě nerozuměl, ale cítil jsem, cosi posvátného). Sedím a strejda si nás řadí na skupinovou fotku. Vnímám víc skupinu, než fotografa před sebou, pak někdo říká něco jako "sýýr", a v tom se to stane, všichni se díváme dopředu a já vnímám slunce na své tváři i v sobě. Uvědomuji si přítomnost rodiny i sebe. "Já jsem..." Jsem tady a jako malá součást, čehosi velkého. Je to pocit, vědomí a přesahuje. 

Strejda fotograf, my všichni i ta zelená tráva a vše kolem je sice důležité, ale vše ustupuje do pozadí čemusi nadzemsky hřejivému. A pokoj a dotek harmonie provane mou duší…