Záchvěvy nejistoty do života patří

Věřím, že všem je nám milá skutečnost plně rozsvíceného adventního svícnu - protože se dětským způsobem těšíme na Vánoce.

Svícen na adventním stole nám všem odměřuje čas hřejivým způsobem a jako jedna z mála veličin života je nanejvýš spravedlivý a jasný. Čas běží, uhání, jede nám všem naprosto stejně. Letošní rok byl v mnoha ohledech jiný. Díky stavu nouze a různým potížím byla ta jinakost opravdu "velká". Já kupříkladu každým rokem najezdím autem 25-30 tisíc km. V roce 2020 mám těch kilometrů v autě polovinu. Což v tomto případě zas až tak nevadí, méně kilometrů znamená méně nebezpečí... Jako každý na silnici jsem zažil X karambolů a potíží. Naštěstí jsem ale jako většina řidičů ještě nikdy na dálnici nejel v protisměru, a ještě jsem nikoho ani takového nepotkal během jízdy na dálnici. Jet v protisměru, je děsivé pro účastníka i veškeré okolí a někdy se to bohužel stává. Naštěstí ne zas až tak často. Za to však poměrně často (a vlastně také musíme říci my všichni) jdeme v čase nám daném tu a tam proti Boží vůli. Bývají to malé prohřešky, ale i situace, kdy se my lidé zcela vědomě rozhodneme jít proti proudu Ducha svatého a proti Bohu. Jsme jako nezbedné Boží děti, které si hledají svou vlastní cestu.

Bible, Písmo svaté nám líčí celou řadu příběhů lidí, kteří šli proti Boží vůli, anebo naopak dokázali Boží vůli překvapivě poslechnout. Tím, kdo v dobrém poslechl, byl král David. Zabydlel se v Jeruzalémě a chtěl postavit i Hospodinu dům - chrám. To by byl bohulibý počin a mohli bychom to takto jistě vidět. Prorok Nátan nejprve s myšlenkou stavby chrámu v Jeruzalémě nadšeně souhlasil a králi Davidovi odvětil: "Jen udělej vše, co máš na srdci, neboť Hospodin je s tebou." K překvapení všech ale promluvil do času přípravy Bůh docela jinak, než jak bychom možná očekávali a stavbu chrámu zakázal. David nemá být stavitelem Božího domu, neboť David má na rukách krev a různá provinění, teprve až jeho potomek, jak zní zaslíbení, má vybudovat Dům Boží. Král David tedy poslechne, od plánu výstavby chrámu ustoupí.

Poslechnout Boží vůli, sladit ji s lidským pohledem a touhou není vždy zas až ta snadné. Jistěže, toužíme my všichni a zcela přirozeně, aby naše jízda životem byla co nejvíce příjemná. Potřebujeme respekt od druhých, stejně tak i pochvalu za dobrou jízdu i od sebe a také od našeho nebeského Otce. Jenže plně dokonalé uznání a sláva nenáleží člověku, ale pouze a jen Bohu. O čtvrté neděli adventní jsme si připomněli slova apoštola Pavla, závěr z listu Římanům: Sláva tomu, který má moc upevnit vás ve víře. Jedinému moudrému Bohu buď skrze Ježíše Krista sláva na věky věků. Amen.

Náš Otec nás laskavým způsobem směřuje k sobě, byť jistota a trvalost života člověka, naše jízda životem, a to všechno kolem nás není nikdy trvalé. Vidíme to ostatně i v příběhu jeruzalémského chrámu. Jeho výstavby se neujal král David, ale jeho syn Šalamoun, který byl jistě velmi moudrý, ale ne dokonalý. Není bez nejistoty, že výstavbu jeruzalémského chrámu si sice Šalamoun přirozeně přisvojil, jako Davidův syn. Nebylo zas až tak jisté, zda vyřčené zaslíbení platí už pro něj, či pro jeho dalšího potomka. Chrám v Jeruzalémě nakonec také nebyl věčný, stál zhruba 400 let, pak byl zbořen Babylóňany. Po návratu ze zajetí sice Boží lid vystavěl druhý chrám už bez archy úmluvy a stal se duchovním centrem. Dokonce o pár století později Herodes Veliký, nám známý zosnovatel usmrcení betlémských neviňátek, ano tento vladař Herodes nechal svého času velkolepě přestavět jeruzalémský chrám, jenže v roce 70 n. l., tedy zhruba po sto letech po jeho dokončení, byl chrám znovu rozbořen tentokrát Římany a zbyla z něj jen západní zeď vnějšího opevnění - tedy Zeď nářků.

Věčnost, svatost, dokonalost, náleží pouze Hospodinu. My lidé se občas ocitáme v jistém protisměru nebo alespoň v určitých nejistotách.

Maria řekla andělovi v evangeliu: "Jak se to může stát, vždyť nežiji s mužem?" Pro vysvětlení jsme spolu s ní slyšeli slova: "U Boha není nic nemožného." Maria dokázala v ten okamžik říci úžasné slovo víry, jisté poslušnosti, nestála v protisměru, řekla s nesmírnou pokorou: "Hle, jsem služebnice Páně; staň se mi podle tvého slova." To však neznamená, že by si pak byla vždy jistá na cestě životem. Evangelium nám naznačuje, že složitost života také i ji jistě přivedla k dílčím nejistotám. A cesta do Betléma byla o velké nejistotě. Co ubytování, porod, útěk do Egypta, návrat, nebo třeba chvíle kdy se dvanáctiletý Ježíš ztratil v tom nádherném jeruzalémském chrámu. Jak to bude s Josefem... To vše jistě byly chvíle nejistot. A nejistota zřejmě byla i na začátku Ježíšovy veřejné činnosti. Už tehdy mnozí o Ježíšovi pochybovali a říkali, že má nečistého Ducha. Jeho matka Marie a jeho bratři prožívali chvíle nejistot, přišli si pro Ježíše, chtěli s ním hovořit, možná i vzít domů, do klidu. Jistě je muselo přinejmenším překvapit, když Ježíš za nimi nepřišel a ptal se: "Kdo je má matka a moji bratři?"..."Kdo činí vůli Boží, to je můj bratr, má sestra i matka."

Připomínám vše proto, aby vyniklo, že záchvěvy nejistoty do života patří. Víra je opětovné otevření se Boží vůli i přes všemožné nejistoty a dílčí zklamání. Víra je opětovný proces, kdy se také i v nás stejně jako v Marii, ano i v nás se zrodí nikoli jistota, skálopevná radost, nikdy ničím nerušená pohoda a klid, ale i v nás se smí narodit malé dítě, Kristus. Je to překvapivé, ale i my jsme byli povoláni k milosti.

Život je stále o nejistotách a možném "zranění". Víra nám dává prožít skutečnost milosti, která se smí narodit už dnes 20. prosince L.P. 2020. Díky Bohu za to. Amen

(Evangelium: Lukáš 1, 26-38)