Život je lehčí, i když starosti stále a stále přicházejí

Z dob dětství si vzpomínám, že jsme jako dítka školou povinná opouštěli náš "velectěný" vzdělávací ústav vždy velmi rádi. Každou cestu zpět domů do vesnice jsme si mohli vylepšit den jízdou vláčkem, nebo autobusem. Jedno období jsme ale nejraději chodili pěšky a hledali nové zkratky. Zkratek domů jsme našli hned několik. Když jsme ale tu naši nejoblíbenější ukázali jednomu staršímu klukovi, vybavuje se mi, že se nám smál, že to žádná zkratka není. "Tohle je pořádná prodlužka," zcela bezostyšně tvrdil. Sice tedy měl podle všeho pravdu, ale vůbec nepochopil to zásadní. Ta naše "cesta za svobodou", tehdy prostě nevyžadovala méně kroků a rychlé dosažení cíle. Naším záměrem samozřejmě bylo především pátrání po dobrodružství a nevšedních zážitcích…

Dětské hry takové už jsou. Někdy se jeví jako ztráta času, ale děti se jimi baví. Pak je také i bez lítosti nahradí nějakou hrou jinou. A dlužno říci – i dospělí si umí hrát. Ovšem ne vždy si přiznají, že to, co různě provádějí, je vlastně jen zábava, vyplň času, se kterým by nevěděli, co si jinak počít. To celé jejich "podnikání" je mnohdy ale jen taková zkratka – aby měli ze svého života lepší pocit. Dospělí mnohdy mívají své koníčky a utrácí čas i veliké peníze, nad kterými třeba i kroutíme hlavou a říkáme si 'tak tohle pro mě není, to zkoušet nebudu'. Zkrátka a dobře se k té "hře" nepřidáme.

Ježíš, jak jsme dnes slyšeli v evangeliu, přirovnává své současníky k nespokojeným dětem, které si na tržišti hrají jakousi svou hru. A protože se hra nevyvíjí, nepovede se podle jejich představ, tak se různě mezi sebou dohadují a obviňují.

V Ježíšově době byl velkou osobností Jan Křtitel. Dlužno ale říci, že pro velkou část lidí byl se svými nároky na sebe i na druhé velmi radikální. Jan se podle mnohých příliš postil, až přespříliš volal k pokání a ke křtu. Jan každého nesmlouvavě, těžce kritizoval a nevynechal ani mocné, a proto nakonec, jak víme, byl i popraven. Ježíš z Nazareta zase působil na druhé, jako druhý extrém – neštítil se hříšníků, rozmlouval s pohany, nechal se hostit – byl rád s lidmi a neměl nic proti dobrému jídlu a pití. Hodnocení Ježíšových současníků nevyznělo dobře ale ani pro Ježíše. Ježíš nenaplňoval všechny ty představy dobré cesty k Bohu. Cesty, po které by jeho současníci chtěli kráčet.

Od těch dob se ale podle všeho příliš nezměnilo. Také i v našem století to mnohdy vypadá velmi podobně jako před dvěma tisíci lety. Jako bychom také my lidé tohoto věku usoudili, že život je vlastně jen jakási hra. Hra, u níž si my samotní určujeme pravidla, a pokud něco nevychází tak jak si přejeme, tak se v sobě a mezi sebou hádáme. Protože – my přece máme vždy ten správný patent, jak se hra jménem život má přesně hrát, nebo ne?

Je jistým paradoxem víry, jak čteme v evangeliu, že to podstatné ze hry života je před moudrými a rozumnými hluboko ukryté. Ježíš za to dokonce v modlitbě děkuje Bohu Otci. Až to vyznívá, jako by bylo na škodu být moudrý a rozumný. Jako by víra byla jen pro jakési malé pomatence.

Nicméně ono je bohužel životní skutečností, že moudří a rozumní mívají tendenci se uzavírat ve svém myšlenkovém světě, vše hodnotit, přeměřovat a stát se jakýmsi "polobohem" všech životních situací. To se pak nutně stává, že stojí před životem, bez náznaku jakékoli pokory…

Před Božími dětmi, tedy těmi, kteří opravdově chtějí poznávat velikost Boží milosti, se otevírá Ježíšova cesta, na které k nám Ježíš promlouvá: "Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout." Vypadá to jako jakási nemístná a až nepravděpodobná zkratka, že Kristus zprostředkovává těm svým maličkým vědomí vztahu k Bohu Octi a nabízí jho, které je lehké. Nebo jinak řečeno – je to jho, které je pro ty maličké prospěšné tím, že je život lehčí, i když starosti a problémy bez jakýchkoli jasných pravidel stále a stále přicházejí.

Nevíme, na koho co zítra padne – zásluhy a dobré bydlo neplatí podle přísně dané herní struktury. Smíme se ale učit od Krista ten "náklad života" snášet. Unést a pocítit alespoň občas, že Kristus nás nese s pokorným srdcem k Bohu Otci a dává nám tak sílu. To není žádná "jakoby" zkratka, ale skutečný doprovod našeho velkého bratra. Díky za něj. Amen