Život je pohyb mezi změnami

NOVÝ ROK

Náš nynější letopočet voní naprostou novotou a neznámem, kdoví co nám přinesou tři dvojky a jedna nula uprostřed, viďte? Co vše nás čeká, nevíme. Ale do našich sborů a kostelů o novoroční neděli přicházíme také proto, aby se nás dotklo i cosi důvěrně známého - vnitřně jistého. Zpíváme liturgii podle Karla Farského, známé písně, čteme Bibli a vidíme (povětšinou) tváře, které jsme vídávali i v letech minulých.

Ano přišli jsme si pro niterné ujištění. Chceme plně vnímat, že naši kotvu (a symbol naděje) naše loďka života má. Čerpáme sílu z duchovního ukotvení. Víme o přístavu v Boží náruči, byť je nám jasné, že ani další rok nebude vždy o plavbě v klidných vodách, v příjemném povětří a hřejivém slunci pohody. Život je o stálých proměnách, život je pohyb mezi změnami. Stálost je pouze v Bohu samém.

V nadějném slově proroka Jeremjáše čteme o změně údělu Božího lidu. Tento text lidé pročítají po staletí, aby si připomněli, že změna je vždy možná. Že v Bohu je možná náprava všech mezilidských vztahů a že veškeré otroctví, útlak a nesvoboda má svůj konec. Prorok Jeremjáš ve svém proroctví předkládá zvěst, která v tamějších chvílích vyznívala takřka bláhově. Lidu hrozilo zajetí a běsy války. Prorok, ale přináší zvěst naděje, že všichni budou shromážděni: "Bude mezi nimi slepý a kulhavý, těhotná, i ta, jež právě porodila. Vrátí se sem veliké shromáždění." (Jr 31,8)

Naše doba je jiná, naštěstí třeba slepým, "kulhavým", těhotným a těm, které právě porodily, není zakazována účast na bohoslužbách, jak tomu bylo v dobách dávného Izraele, kdy tito lidé byli vnímáni jako kulticky nečistí. Doba se změnila, a tak všichni "hendikepovaní", jsou vnímáni jinak, a to nejen v rámci bohoslužeb, ale i života jako takového. I když, ono to stále není dokonalé... A co se nezměnilo, je jistá nevraživost mezi lidmi. Stále se různě dělíme na tábory a skupiny a nechceme vnímat, že nás Bůh propojuje mezi sebou a spojuje i přímo s ním. Církev, která je tu skutečně pro každého člověka slyší a jedná podle textu z listu Efezským: Ve své lásce nás předem určil, abychom rozhodnutím jeho dobroty byli skrze Ježíše Krista přijati za syny a chválili slávu jeho milosti. (Ef 1,5-6)až se naplní čas, přivede všechno na nebi i na zemi k jednotě v Kristu. (Ef 1,10)

Jednota v Kristu nám zní jako živé svědectví o Boží lásce. To není jen jakýsi text, či vzdálená myšlenka, také i my lidé různě zranění a všerůzně nečistí smíme žít ve vztahu víry, nebo chcete-li důvěry, i když se při plavbě života nemůžeme opřít o nic jasně fyzikálně jistého a neměnného. Obraz a vyjádření, že kolem naší loďky života je vždy nejistá voda - to označení je trefné.

V čem člověk může najít skálopevnou jistotu? V Bohu? Není nám ON poněkud mnohdy vzdálen? Lidem podle všeho připadá Bůh jako tajemná neurčitá síla. Starý Izrael přišel s konceptem Boha, který nemá ani jméno. Ve vyprávění o něm se nedozvíme, jak vypadá a na rozdíl od jiných starodávných bohů, není známo, jak si jej lépe naklonit. Boha, o kterém je řeč, nikdo z lidí neviděl. Jeho hlas je tichý a jemný.

Jako křesťané ovšem vycházíme z víry, že se nám ukázal náš nebeský Otec tak, abychom mu rozuměli. Tak aby jeho přiblížení bylo možné uchopit v našem chápání. Bůh se zjevil v těle, stal se člověkem. Slyšeli jsme zvěst: A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. (J 1,14)

Nejde o to, že by se Bůh převlékl za člověka a díky nějaké "legendární" postavě nám narýsoval něco mimo náš život a čas. Ježíš vstupuje také i do prostorů a časů našich sborů... Ve své víře vítáme Krista i v tomto novém roce 2022. Náš osobní prožitek, nám dává niterně vnímat důvěrně známou jistotu víry, naděje a lásky. Díky Bohu za to. amen

Jeremjáš 31, 7-11; Efezským 1, 3-14; Jan 1, 10-18