Život není jako karetní hra

Jako dítě jsem velmi rád hrál karty a zvláště hru "Domeček". Jistě ji znáte, ze všech karet se postaví stavba a hráči se střídají a postupně karty odebírají. A ten, kdo způsobí, že se dům z karet zhroutí - prohrál.

Je to dobrá hra, připadalo mi tehdy, jenže postupně ji nikdo se mnou moc nechtěl hrát. Moje starší sestry to časem příliš nebavilo a já tomu pochopitelně rozuměl - protože jsem často vyhrával, ale chápal jsem, že člověka notně mrzí, bolí, když - ten "na chvíli jeho dům" jako na potvoru - spadne právě jemu.

Můj dům, můj hrad, říká známé úsloví. A kromě toho, že naznačuje prastarou právní zásadu, že ve svém domě určuje pravidla jeho majitel, vyjadřuje toto rčení také obecné přání všech lidí i mnohých zvířat, jež vystihuje naši společnou touhu po místě bezpečném, pevném a trvalém. Potřebujeme takové místo, kde se můžeme ukrýt, kde nacházíme prostředí, kde je nám dobře, kde to nefouká, kam neprší, kde je teplo a kde je také nějaký hluboký zdroj pokoje, povzbuzení a síly.

Ve skutcích apoštolských jsme dnes četli o Lydii, která pozvala apoštola Pavla a jeho přátele, do svého domu. Bylo to tehdy velmi neobvyklé, jednak už tím, že Lydie jako žena byla obchodnice a zřejmě úspěšná, musela se jako žena vyznat výtečně ve světě financí a zároveň ji přitahovaly i záležitosti duchovní. Byla to tedy nepochybně ve své době výjimečná žena. Dostala se ovšem do Bible také proto, že Pavel a jeho druhové, pozvání přijali a její dům tak naplnili duchovním poselstvím, o němž jistě mezi řádky můžeme vyčíst, že bylo přínosem pro širší komunitu, celou církevní obec ve Filipech.

Později apoštol Pavel, když byl ve vězení, mohl díky tomu všemu do Filip s láskou napsat: "Děkuji Bohu svému při každé vzpomínce na vás a v každé modlitbě za vás všechny s radostí prosím; jsem vděčen za vaši účast na díle evangelia od prvního dne až doposud a jsem si jist, že ten, který ve vás začal dobré dílo, dovede je až do dne Ježíše Krista." (Fp 1,3-6) Jaký má být ten den Ježíše Krista? Na konci věků, jak věříme, jsme zváni do Boží náruče. Místa, kde se střetává věčnost a plnost Boží lásky. Je to místo, nebo jak je obrazně vyjádřeno v knize Zjevení Janovo - je to město, Nový Jeruzalém, kde je plno pevných a zářících domů a kde lidé mnohých národů, žijí naplno ve světle Kristově. Je to místo blahodárné, kde je řeka živé vody čiré jako křišťál. Ten obraz z knihy Zjevení je nám jasný, je to místo, kde už neplatí lidská pravidla, síla a falešná hra. Kde se už nečeká na chybu, nesleduje se pád, ale jen a pouze to, kdo je zapsán do knihy života.

Ježíšovo zaslíbení však už platí i pro tento čas. Říká nám vše: "Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek." (J 14,23) Už nyní smíme díky Kristu nacházet vědomí Boží blízkosti a vnímat, že nejsme žádní sirotci a že nás Otec zahrnuje svou velikou láskou a milostí. Život a svět je stále plný neklidu. Ježíš těm svým proto svědčí o pokoji, který není z tohoto světa, ale který smí být přínosem pro nás všechny. Říká i nám: "Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se srdce vaše nechvěje a neděsí!"

Je už Kristem předvídáno přirozené napětí mezi světem a vírou, ono stále hrozí, že smolné a těžké chvíle sice možná na chvíli odejdou, ale třeba možná přijdou zase. Život ovšem není jako karetní hra, při níž se karty mohou rozdat znova a znova. V životě nejde jen o zábavu, kratochvíli a touhu porazit druhé, až na nás přijde řada.

Náš život se ale smí sytit pokojem i přes napětí a nejistotu naší špatné volby. Dům pozemského života bude jistě jednou každému stržen. Ale naše srdce se nemusí nutně pod touto neodvratitelností jen a pouze chvět a toho děsit. Díky, Kristu jsme také i my vítáni v Božím domě. Amen

Sk 16,13-15; Zj 21, 10.22 - 22,1; Evangelium: Jan 14, 23-29