Zlobíme se, že Bůh nevidí vše jako my?

Když jsme byli ještě v dětských letech, těšili jsme se nejen na to, až vyrosteme, ale také jsme měli i své představy, čím bychom chtěli být. A nutně nám záleželo i na tom, jak vypadáme. Každý kluk určitě alespoň na chvilku zatoužil mít jednou pořádné svaly a děvčata si jistě přála, aby byly krásné jako princezny. Nehledě na to, jak takový sen v dospělosti dopadl, stále je pro nás samozřejmě důležité, jak vypadáme, zda a jak jsme upraveni a jak zvnějšku působíme na ostatní. Aspoň většinou...

V 2. Korintským 5, 16-21 proti tomu ovšem stojí ale zdánlivě vyostřená věta apoštola Pavla: "Od nynějška už nikoho neposuzujeme podle lidských měřítek." Jiné překlady uvádějí: "Od nynějška již proto nikoho neposuzujeme tělesně." (B21) "My tudíž od nynějška nikoho neznáme co do masa." (Pavlíkův Studijní překlad)

Abychom tuto apoštolovu větu pochopili, jak míní ten "těžký úkol" nikoho neposuzovat podle tělesných měřítek, je nutné si přečíst předcházející verše. Zde totiž apoštol Pavel vysvětluje, že Kristus zemřel za všechny proto, aby ti, kdo žijí na zemi, nežili už jen sami pro sebe. Je to vlastně protiklad, Kristus zemřel, aby lidé z něj mohli žít, mohli tak rozvíjet svůj křest a nacházet stopy svého očištění. Ve víře smíme vycházet z toho, že sice sami o sobě nejsme zcela dokonalí, nejsme zcela silní a krásní, ale Kristova láska, ta ano. A tato láska nás také stále inspiruje.

Proto Pavel píše výzvu, abychom odhlédli od vnějšího, pozemského posuzování sebe, lidí i Krista a viděli také i život kolem sebe nejen tím vnějším pohledem, ale hlavně a také vnitřním zrakem. Abychom tak sloužili nejen sobě samým, ale našemu skutečnému Pánu a byli i jeho posly opravdové lásky.

Složitá teologie? Ani ne, pokud připustíme, že tu nejsme na světě jen a jen proto, abychom pokládali za hlavní důvod své existence své vlastní štěstí a že se nemůžeme opírat jen o naše vidění a zákony našeho osobního hodnocení - lidí, věcí a dějů.

Četli jsme dnes, sestry a bratři, z evangelia ten známý příběh o marnotratném synu. Je to podobenství, které je nejrozvinutějším příběhem, perlou evangelia, která sice nese název (v ČEP) "O marnotratném synu", ale on je to daleko více příběh ne o jednom, ale o dvou bratrech. Ježíš nám vlastně neprozrazuje, jak to celé dopadlo, zda nakonec došlo mezi bratry k usmíření. A i když ten starší měl pocit, že mu otec nic do té doby nedal, ani to kůzle, aby se mohl poveselit s přáteli, zda nakonec rozčílení toho staršího bratra se utišilo a přešlo do radosti z návratu nezdárného bratra.

Ten příběh není ale ve své podstatě ani o jednom z bratrů. Hlavní postavou je podle všeho sám otec. Otec, který nejprve umožní, aby se ten mladší osamostatnil, což nebylo v své době, až tak běžné, aby si někdo jen tak odešel ze společenství rodiny. Otec mu však přenechal podle všeho třetinu svého majetku, zatímco dvě třetiny měly později přejít na prvorozeného, staršího syna. Ten mladší, když vše prohýřil, šel do sebe a měl na mysli zase a jen své štěstí. Z jeho slov sice vystupuje pokora: "Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě." Ale jisti si jeho pokorou být zcela nemůžeme. Byl na dně, jen to je jisté. Jeho starší bratr, byl zdánlivě po právu v rozčílení a mluví s otcem ve výčitkách. Skoro bychom mohli říci, že onen otec nevychoval své syny nijak úchvatně.

Otec je tedy zde tou "hlavní, dobrou a jedinečnou" postavou příběhu. Otec nám tu přibližuje podstatu Boží lásky, která nesleduje jen a pouze pozemské potřeby, a je nositelkou radosti a života, jež sahá mnohem dál. Dál než je jen tento námi prožívaný čas. Boží láska se dotýká dědictví všech svých dětí, vyjadřuje naději dalšího života, podstaty, kterou sice ještě nevidíme, ale ona v sobě nese jasně živé zaslíbení.

Sice nemáme úžasné svaly a stálou sílu těla, nejsme ani jako víly, či princezny, co zlehka proplouvají životem, ale jsme Božími dětmi. Jsme těmi, kdo se navrací ke svému otci. Těmi, co se těší ze života v jeho blízkosti. Jsme i těmi, kdo někdy hýří a neuvědomují si, že dříve nebo později nám všem dojde dech. A býváme také i těmi, kdo se zlobí, že Bůh Otec nevidí a neměří všechno tak, jak vnímáme kolem sebe my.

Odložme však svůj nedospělý pohled. Ani my, ani lidé kolem nás nejsou vždy při síle a v kráse, ale nechme se nést Boží láskou, jež nás vede k čisté pokoře, radosti, přejícnosti a zdravému nadhledu. Díky Pánu za ni. Amen

Jozue 5, 9-12; 2. Korintským 5, 16-21; Lukáš 15, 15, 1-3.11b-32