Nedávno jsem se rozpomenul na drobný příběh z domova důchodců v Českém Dubu, kde jsem sloužil bohoslužby. Musel jsem si tehdy jistý čas dávat zvláštní pozor na slovo Bůh. Na bohoslužby totiž pravidelně chodila jedna z obyvatelek, která sice nezpívala, nemodlila se, byla v takové své zvláštní mlze, ale vždy potřebovala na bohoslužbách nutně být. A...
Vzpomínám si, že jako dítě školou povinné jsem obvykle v tento čas takto květnu s velkou netrpělivostí vyhlížel letní prázdniny. Tedy já se na ty velké prázdniny těšil obvykle hned už od 1. září, ale vybavuje se mi, že v květnu to těšení dostávalo reálnou podobu a nebylo jen jakousi vzdálenou vizí, bláhovým snem.
Barevné peří, jistá chůze, notná dávka sebevědomí, ano to je kohout. Mimo jiné prastarý symbol nejen žárlivé lásky, ale také i plodivé síly a života jako takového. Naši čeští jazykovědci si ale nejsou naprosto a zcela jisti, odkdy a proč se vodovodní baterie nazývá zároveň i vodovodním kohoutkem. Proč ne třeba vodovodní slepičkou, nebo houserem?...