Dvakrát nikdy nevstoupíš do stejné řeky

Tak i nám v uplynulých dnech trochu nasněžilo. Ano, i u nás v Hradci Králové na počátku roku 2021 jsme se mohli potěšit bílými vločkami...

Byla samozřejmě místa v naší zemi, kde sněhu napadlo daleko, daleko více. Přesto, odvážím se tvrdit, že kromě možné nepohody, dopravních komplikací a jistých potíží, na sníh pohlížíme povětšinou s tichou radostí. Krása sněhu není jen projevem vnímání jakési naší romantiky či vzpomínek na dětství, ale také i jistým znamením chtěné čistoty.

Svět je na chvíli bílý, je překryt nejen příslibem dobré úrody, ale také náznakem hluboké vnitřní touhy lidí - přáním pokoje, naděje a smíření.

Touha po duchovním očištění vedla kdysi mnohé k řece Jordánu, aby se za časů Jana Křtitele nechali pokřtít - jak můžeme slyšet ze slov evangelia. Je to velmi známá událost, kterou si každým rokem první neděli po Třech králích připomínáme. Dnes 10. ledna 2021 je "ta" tradiční neděle Křtu Páně.

Říká se, že dvakrát nikdy nevstoupíš do stejné řeky. Je to navýsost pravdivé úsloví. Letošní rok je jiný než léta předešlá, prožíváme tyto dny jinak. A tak, i když opět po roce slyšíme tuto část příběhu evangelia, smíme vnímat odlišnost naší řeky jménem čas a zároveň i odlišnost jiných niterných proudů, co protékají v nás samých.

Navíc - všechna čtyři evangelia popisují setkání Ježíše a Jana Křtitele trochu jinak, s jiným důrazem a detaily, a tak se nás tento příběh může dotknout zase trochu jiným způsobem. Markovo evangelium přibližuje tuto chvíli u Jordánu s jistým tajemstvím, či dokonce s chtěnou neurčitostí. Není zde u Marka žádný popis toho, co se odehrálo v Ježíšově životě před tím. Žádné slovo o jeho narození, o tom, že Ježíš a Jan byli příbuzní. Není zde ani náznak nějakého rozhovoru mezi nimi nebo jasného svědectví Jana Křtitele o Ježíši. Také se zdá, v popisu podle Marka, že když Ježíš po křtu vystupoval z řeky, viděl vlastně jen on sám a nikdo jiný - jen on viděl - nebesa rozevřená a Ducha svatého, který zlehka jako holubice sestupuje na něj. Vše je zde popsáno v podstatě jako intimní záležitost, kterou prožil Ježíš a nikdo jiný ji neviděl, neslyšel.

Duch svatý podle Marka neměl ani tělesnou podobu holubice, takže si nikdo jiný u Jordánu nemusel ničeho povšimnout - protože Duch svatý se snesl na Ježíše po způsobu holubice, tedy s jistou přirozenou lehkostí.

V současné době prožíváme dobu, o níž hovoříme jako o čase tíživém, náročném, složitém. Bez nadsázky říkáme, že na nás vrčí, štěká zlý pes. PES, co prohání celou společnost, odhání poklid zajetých kolejí, plaší ducha jistoty, radosti, spokojenosti.

My křesťané přirozeně toužíme po posile Ducha svatého, aby se nás v lehkosti dotýkal - přenášel do pokojného světa.

Není ovšem bez duchovní souvislosti si připomenout, že Duch svatý tehdy u Jordánu vyvedl Ježíše ne do ráje, ale na poušť. Před tím sice Ježíš slyšel slovo z nebe: "Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil." Ale ono to slovo neznamenalo, že bude mít Ježíš krásný a spokojený život. Navíc už zde - slova o milovaném synu, nápadně připomínají Starozákonní příběh o Abrahamovi a jeho milovaném synu Izákovi. Ten poněkud temný příběh o oběti na hoře Moria. Zde náš praotec víry Abraham neodepřel Bohu svého milovaného syna, ale vše dopadlo dobře. Evangelium však jde dál než Starý zákon, Boží milovaný syn je obětován, ruka zla se nezastaví, a přesto zde vítězí svědectví o Boží lásce a milosti.

Je naprostou samozřejmostí, že se nám současná tíže světa nelíbí. Zlo se nevyhýbá nikomu z nás a s lehkostí se dnes nemůžeme dívat kolem sebe. Náš pohled na zasněženou krajinu, všechny romantické představy o čistotě světa a pokoji roztávají nyní velmi rychle. Přesto však, moji milí, díky své víře smíme takto na počátku roku, uprostřed všech nejistot vnímat světlo víry.

Boží láska a moc vítězí nad veškerou temnotou. Boží láska a moc je světlem na cestě života. Kéž nás všechny i nadále posiluje náš Pán svým Duchem. Posiluje svědectvím, které sice není prokazatelně viditelné, ale o něž se smíme opřít i přes veškerou tíži světa.Díky Pánu za dar víry. Amen