Jsme na jedné lodi

JSME NA JEDNÉ LODI – nejsme sami. Smíme vnímat, že jsme ve společenství s druhými lidmi. Dnes si ve Sboru kněze Ambrože společně připomínáme 100 let od položení základního kamene stavby tohoto diecézního domu, jak jej nazývali naši předci.

Do určité míry je ovšem na místě si položit otázku, proč si něco takového připomínat? My osobně jsme nebyli na světě, nejsou to naše vzpomínky. Černobílé fotografie z té doby nám ukazují většinou zcela neznámé tváře, dokumentují zcela jinou módu, jiný svět. 100 let nese v sobě jistý přesah, který se nás osobně netýká.

Navíc ještě můžeme konstatovat, že položení základního kamene sice mohlo být tehdy spojeno s pěknou slavností, která v sobě nesla touhu po energii a síle i zajištění všech finančních prostředků na dokončení díla této stavby. Tenkrát jistě mělo smysl se setkat, ale dnes je přeci všechno dostavěno, tak jaký motiv má to setkání dnes.

Jistě můžeme a budeme si přát, modlit se za tento dům, aby lidé v současných dnech i ve všem tom budoucím nacházeli povzbuzení, ujištění a radost ze života. Což je jistě velmi důležité, ale nemusí to být jedinou nosnou myšlenkou při našem ohlédnutí za sto lety této stavby.

Mám za to, že si také smíme opět uvědomit a prožít cosi naprosto univerzálního, co prožívali budovatelé tohoto domu a co nyní prožíváme i my.

Pro tuto neděli nám kazatelský plán připravil čtení z evangelia, se kterým se můžeme jistě velmi snadno identifikovat. Ježíšovi učedníci byli sami na moři, loď byla už daleko od břehu, vlny ji zmáhaly, protože vítr vál proti ní.

Kolikrát jsme zažili něco podobného, viďte? Kdy jsme měli také pocit, že se všechno proti nám spiklo. Mezi učedníky byli zkušení rybáři. Ten příběh nijak nenaznačuje, že by se v té chvíli báli, nebo něco takového nikdy neznali, ale byla před nimi mrzutá nepříjemná záležitost, temná noc, vítr, vlny. Navíc je pravdou, že si jim v té noci příliš na loď nechtělo a že je Ježíš musel přimět, aby vstoupili sami bez něj na loď, opustili nadšený zástup a pluli kamsi na druhý břeh.

Učedníci byli na rozbouřeném moři, mohli se opřít jen o své zkušenosti a sami o sebe navzájem, ale byli sami, a to je právě i naše poznání, které jsme jistě i mnohdy nabrali.

Mnohdy jsme se ovšem tedy také cítili jako dávný prorok Eliáš, který v tom našem prvním čtení ze Starého zákona byl zcela sám. A byl proto i zcela rozčarován. Ta samota, útěk, kterým si chtěl zachránit holý život, jej přivedli k pocitům velké životní hořkosti, kdy Eliáš Hospodinu vyčítal, že on Bůh vše nechal zajít tak daleko. Hospodinův hlas však nebyl v těch burácejících pozemských živlech, které Eliáš o své samotě zakusil, Hospodinův hlas byl tichý a jemný. Byl to hlas, který nijak nechlácholil, ale pokládal otázky, dával Eliášovi nové pověření a nové úkoly.

Dno své samoty, temnotu, velkých vln a větru to zakusil i učedník Petr, který se sám vydal Ježíšovi naproti. To je jistě v mnohém i náš obraz. Docela jistě si každý z nás může vybavit ty okamžiky svého života, kdy jsme měli za to, že se topíme, kdy třeba i přes prvotní nadšení a pocit, že vše zvládneme, nás přemohlo to, co jsme viděli před sebou a zvítězila naše obava a strach. A je jen otázkou, zda jsme také volali o pomoc a zda jsme skutečně ucítili, že také i nás Kristus drží za ruku.

Pochyby, zda vše ustojíme a zvládneme, jsou nám všem přirozené. Platilo to nejen pro Petra, či Eliáše.

Život nás stále směřuje k novým úkolům, starostem a nejistotě. Zkrátka i my někdy plujeme životem sami. Tedy někdy na té palubě dané lodi máme své blízké, jako to měli učedníci, ale rozbouřeným vlnám nakonec čelíme zcela sami.

Sestry a bratři, kteří před sto lety poklepávali na základní kámen stavby tohoto areálu, měli před sebou vizi, naději, že se dílo dokončí. Trvalo to ale dlouhé tři roky, než se tak stalo a taky se toho ne všichni dočkali. A když přišel ten kýžený den v září roku 1929 a otevíral se kostel, kolumbárium, byty a kanceláře pro užívání, nenastala tím okamžikem jakási trvalá blaženost, ale právě ty zmíněné nové úkoly, nové starosti, další možné bouře při plavbě na druhý břeh.

Nejsme sami, to je to hlavní svědectví evangelia. A smíme vnímat, že jsme ve společenství s druhými lidmi, jsme na jedné lodi. A ve chvílích našich samostatných kroků a všech velkých obav smíme pocítit, že náš Pán slyší naše volání a drží nás za ruku a na ten druhý břeh vskutku doprovodí. Amen

První čtení: 1. Královská 19, 9a.11-13 (+19, 14-16.19)

Eliáš vešel do jeskyně a v ní přenocoval. Tu k němu zaznělo slovo Hospodinovo. Hospodin řekl: "Vyjdi a postav se na hoře před Hospodinem." A hle, Hospodin se tudy ubírá. Před Hospodinem veliký a silný vítr rozervávající hory a tříštící skály, ale Hospodin v tom větru nebyl. Po větru zemětřesení, ale Hospodin v tom zemětřesení nebyl. Po zemětřesení oheň, ale Hospodin ani v tom ohni nebyl. Po ohni hlas tichý, jemný. Jakmile jej Eliáš uslyšel, zavinul si tvář pláštěm, vyšel a postavil se u vchodu do jeskyně. Tu mu hlas řekl: "Co tu chceš, Eliáši?"

Druhé čtení z Písma: Římanům 10, 8-15

Blízko tebe je slovo, v tvých ústech a ve tvém srdci; je to slovo víry, které zvěstujeme. Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen. Srdcem věříme k spravedlnosti a ústy vyznáváme k spasení, neboť Písmo praví: "Kdo v něho věří, nebude zahanben." Není rozdílu mezi Židem a Řekem: Vždyť je jeden a týž Pán všech, štědrý ke všem, kdo ho vzývají, neboť "každý, kdo vzývá jméno Páně, bude spasen". Ale jak mohou vzývat toho, v něhož neuvěřili? A jak mohou uvěřit v toho, o kom neslyšeli? A jak mohou uslyšet, není-li tu nikdo, kdo by ho zvěstoval? A jak mohou zvěstovat, nejsou-li posláni? Je přece psáno: "Jak vítaný je příchod těch, kteří zvěstují dobré věci!"

Evangelium: Matouš 14, 22-33

Ježíš přiměl učedníky, aby vstoupili na loď a jeli před ním na druhý břeh, než propustí zástupy. Když je propustil, vystoupil na horu, aby se o samotě modlil. Když nastal večer, byl tam sám. Loď byla daleko od země a vlny ji zmáhaly, protože vítr vál proti ní. K ránu šel k nim, kráčeje po moři. Když ho učedníci viděli kráčet po moři, vyděsili se, že je to přízrak, a křičeli strachem. Ježíš na ně hned promluvil a řekl jim: "Vzchopte se, já jsem to, nebojte se!" Petr mu odpověděl: "Pane, jsi-li to ty, poruč mi, ať přijdu k tobě po vodách!" A on řekl: "Pojď!" Petr vystoupil z lodi, vykročil na vodu a šel k Ježíšovi. Ale když viděl, jaký je vítr, přepadl ho strach, začal tonout a vykřikl: "Pane, zachraň mne!" Ježíš hned vztáhl ruku, uchopil ho a řekl mu: "Ty malověrný, proč jsi pochyboval?" Když vstoupil na loď, vítr se utišil. Ti, kdo byli na lodi, klaněli se mu a říkali: "Jistě jsi Boží Syn."