Každý den stoupám po schodech života

Nevím, zda jste si už všimli, že v areálu našeho Sboru kněze Ambrože se minulý týden dokončily drobné opravy schodů a dlažby v kolumbáriu. Pokud chodíte do kostela pouze z ulice V Lipkách nebo jen z ulice Nerudovy předpokládám, že jste si zmíněné opravy nemohli všimnout. Na dálku takové dílo není vidět. A protože oprava nebyla nijak zásadní, zřejmě si ji nevšimli ani ti, kteří přicházejí naším třetím vchodem z ulice Ambrožovy a procházejí tak celým areálem.

Já sám mám z té opravy radost. Sice jsme původně chtěli zcela nové schodiště, ale prozatím jsme nesehnali ty správně plné dotace, finanční prostředky, a tak se přistoupilo jen k dočasné opravě. Proč o tom hovořím? Obecně se říká a je jistě pravdou, že člověk si všimne jen toho, co se jej osobně dotýká. Tedy to, co je mu zřejmé a nějakým způsobem pro něj důležité.

Pro mě ty schody byly důležité – cítím za ně odpovědnost. Rozpadaly se a byla to nejen naše špatná vizitka, ale mohlo se hlavně někomu na nich něco nepříjemného přihodit – musel jsem si jich všímat.

Uvádím vše jen jako příklad v naději, že mi rozumíte. Jistě i vy si podobně všímáte různých věcí kolem sebe – doma, nebo obecně v životě a samozřejmě si všímáte nejen věcí ale také i lidí, kteří jsou kolem nás. Někdy, když jdeme po ulici, míjíme kolemjdoucí bez povšimnutí a jindy nás něčím zaujmou – jistě víte, o čem hovořím. Všímavost je naše velmi důležitá a navýsost praktická vlastnost. Jen ty receptory máme nastavené každý trochu jinak. Každý jsme trochu odlišně všímaví k tomu, co se nám líbí, nelíbí, čeho se obáváme, co vše nám připadá úsměvné, pozoruhodné, nebo nebezpečné.

Dnes jsme společně z proroka Ozeáše i z Ježíšových úst slyšeli slovo od Hospodina: "Chci milosrdenství, ne oběť, poznání Boha je nad zápaly." (Oz 6,6)

Což si můžeme zjednodušeně vyložit jako výzvu, abychom byli v dobrém všímaví vůči lidem, vůči Bohu i životu.

Být milosrdní znamená otevřít své srdce, nitro a nebýt lhostejný, či lhostejná vůči potřebám Božího království. Všímat si na cestě života nejen toho, co se mě osobně dotýká, ale také toho, co mě osobně přesahuje.

"Chci milosrdenství, ne oběť," říká Pán. Za proroka Ozeáše, který žil v první polovině 8. století před Kristem platilo a ve své podstatě platí dodnes, lidé si chtěli naklonit božstva – chtěli se mít dobře. Ve starověku lidé konali různé kultické obřady, přinášeli část své úrody, aby si božstva naklonili a měli lepší, příjemný život. Dnes sice už nežijeme v takové nejistotě, neurčitosti jako lidé v dávných dobách, dožíváme se delšího věku, je nás na planetě každým dnem a rokem víc a víc a samozřejmě i my, chceme se mít lépe a lépe.

Současná kultura ve střední Evropě nám nenabízí jasně definované obřady, jako je zapalování obětin, plodů země, oběti z chovu domácích zvířat a tak dále. Ale ten princip ta lidská touha – mít se dobře, pokusit se to nějak zajistit, ta je jistě podobná i u nás. Nejsou tu obřady, ale stále tu je kult rozumu, vědy a naše přirozená touha a jednotlivé počiny, které z toho vycházejí, ty se nesou všemi staletími.

A prorok neříká vlastně nic jiného než to, aby ta touha mít se dobře, nebyla u člověka čistě a jen na prvním místě. Aby člověk byl milosrdný, tedy jinak řečeno, aby byl všímavý v lásce k Bohu, životu, lidem a všemu stvoření.

Ježíš byl všímavý, milosrdný vůči muži v celnici, který se jmenoval Matouš. Proto Ježíš také citoval proroka Ozeáše, aby poukázal na milosrdenství. "Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky."

Můžeme konstatovat, že Ježíš, nepřišel pozvat ty, kteří si vystačí sami se sebou. Ale ty, kteří si uvědomují, že potřebují nějaké jeho oslovení a dotek.

Dotek Krista je dotek milosti. Matoušovo evangelium nám dále přibližuje příběh nemocné ženy, která se chtěla dotknout Ježíše a mrtvé dcery představeného synagogy, kterou Ježíš chytil za ruku. My nemáme v sobě takovou moc, jakou měl Ježíš, možná jen občas zakoušíme podobný posměch, jako když se Ježíšovi posmívali hudebníci a zástup, ale nejsme takovými divotvůrci, jako byl Ježíš. Snažíme se ale být všímaví vůči Bohu i lidem. A díky Kristu chápeme, že nás nezachrání, ani žádné oběti, kultické obřady všeho druhu, neochrání nás spolehlivě ani rozum. A všechny ty vědecké poznatky nás neochrání před zlem, smrtí a naopak někdy spíše nás to může nezdravě zahltit. Dokonce nás nezachrání ani všechny naše dobré skutky. Ostatně, jak je zřejmé, život tak nikdy nefungoval, nikdy neplatilo, že když budeme dělat životu a lidem jen dobře a ono se nám to v naprosto spravedlivé formě ihned vrátí.

My, tedy ti, kterých se dotkl Kristus, vnímáme, že si nás všiml Bůh. Ne protože bychom byli lepší než ostatní, ale dotkla se nás důvěra, že to veškeré lidské snažení, ta naše všímavost má smysl. Ten smysl se sice nedá nijak prokázat, ale já v něj věřím.

Věřím, že každý den stoupám po schodech života ne kamsi do prázdna. Ano už tuším, že se mé schody jednou rozpadnou a nic s tím neudělám. Přijde okamžik, že to žádný opravář už nespraví, ale mě se už dotkl Kristus. Probudil ve mně důvěru, která se mě dotýká stále a volá k životu spolu s ním a k milosrdné všímavosti. Díky za to. Amen

První čtení z Písma: Ozeáš 5, 15-6, 6

Odejdu, vrátím se ke svému místu, dokud nevyznají svou vinu a nezačnou mě hledat. Ve svém soužení mě budou hledat za úsvitu. "Pojďte, vraťme se k Hospodinu, on nás rozsápal a také zhojí, zranil nás a také obváže. Po dvou dnech nám vrátí život, třetího

dne nám dá povstat a my před ním budeme žít. Poznávejme Hospodina, usilujme ho poznat. Jako jitřenka, tak jistě on vyjde. Přijde k nám jako přívaly dešťů a jako jarní déšť, jenž svlažuje zemi." Co mám s tebou dělat, Efrajime? Co mám s tebou dělat, Judo? Vaše zbožnost je jak jitřní obláček, jako rosa, která hned po ránu mizí. Proto jsem je otesával skrze proroky, ubíjel jsem je výroky svých úst; z mých soudů nad tebou ti vzejde světlo. Chci milosrdenství, ne oběť, poznání Boha je nad zápaly.

Druhé čtení z Písma: Římanům 4, 13-17 (+4, 18-25)

Zaslíbení, že dostane svět za dědictví, nebylo dáno Abrahamovi a jeho potomstvu na základě zákona, nýbrž na základě spravedlnosti z víry. Kdyby dědici byli ti, kteří stavějí na zákoně, byla by víra zbavena smyslu a zaslíbení zrušeno. Zákon s sebou nese Boží hněv: kde není zákon, není ani přestoupení zákona. Proto mluvíme o spravedlnosti z víry, aby bylo jasné, že je to spravedlnost z milosti. Tak zůstane v platnosti zaslíbení dané veškerému potomstvu Abrahamovu – nejen těm, kdo stavějí na zákoně, ale i těm, kdo následují Abrahama vírou. On je otcem nás všech, jak je psáno: "ustanovil jsem tě za otce mnohých národů". Je naším otcem před tváří toho, v nějž uvěřil, před Bohem, který dává život mrtvým a povolává v bytí to, co není.

Evangelium: Matouš 9, 13.18-26 ( +9, 9-12)

Jděte a učte se, co to je: »Milosrdenství chci, a ne oběť. «Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky." Zatímco k nim takto mluvil, přišel jeden z představených, klaněl se před ním a řekl: "Má dcera právě skonala; ale pojď, vlož na ni svou ruku, a bude žít!" Ježíš vstal a šel s ním i se svými učedníky. A hle, žena trpící už dvanáct let krvácením přišla zezadu a dotkla se jeho šatu. Říkala si totiž: "Dotknu-li se aspoň jeho šatu, budu zachráněna!" Ježíš se obrátil a spatřiv ji, řekl: "Buď dobré mysli, dcero, tvá víra tě zachránila." A od té hodiny byla ta žena zdráva. Když Ježíš vstoupil do domu toho představeného a uviděl hudebníky a hlučící zástup, řekl: "Jděte odtud! Ta dívka neumřela, ale spí." Oni se mu posmívali. A když byl zástup vyhnán, vešel Ježíš dovnitř, vzal dívku za ruku a ona vstala. Pověst o tom se rozšířila po celé té krajině.