Kdo bude první?

Prožíváme sváteční ráno, probudili jsme se do Božího Hodu velikonočního. Nicméně jako každé jiné ráno řešíme hned od procitnutí celou řadu běžných záležitostí, které se týkají očištění, oblékání a sycení našeho těla. Zároveň se pochopitelně snažíme hned zrána utřídit si myšlenky a projít i jistým duchovním sítem, abychom našli svou obvyklou niternou základnu. A některá rána bývají těžká, viďte? Někdy hned po ránu dostaneme ránu, bolí nás tělo i duše, anebo jak se lidově říká: "Vstaneme levou nohou" a míváme takzvaně náladu "pod psa". Vše nám pak různě padá a jistá rozmrzelost dává prožít skutečnost – jak náš emoční svět je velmi podstatný, výrazný a ne vždy rozumově ovlivnitelný.

Jaké bylo dnes vaše ráno, sestry a bratři? Ta otázka je důležitá, protože jsme se tu dnes sešli, abychom si připomněli, jaké ráno měla v tento den jakási Marie z Magdaly. A dále pak jak prožíval ranní chvíle Šimon, zvaný Kefas, neboli Petr a jak to viděl apoštol Jan. Připomenutí jednoho rána těchto dávných tří lidí nás ovšem ale směřuje především k nám – k sobě samým. Stále jsme vedeni k našemu niternému nastavení, k tomu, jak chceme vykročit do dalšího života tady na zemi a trochu si i připomenout, co s tím, až se jednoho dne neprobudíme. Naše vnitřní zkušenost nám dává pochopit, že velikonoční ráno je i pro nás výzvou, a tak pojďme si znovu připomenout příběh, který je i pro nás možnou vzpruhou, je posilou, která dává celému našemu snažení života smysl a cíl.

Marie z Magdaly, jak čteme v evangeliu podle Jana, šla první den po sobotě ještě za tmy k Ježíšovu hrobu. Ostatní evangelia líčí, že to byla skupina žen. Janovo evangelium je obecně speciální v tom, že líčí některé detaily a rozhovory mezi Ježíšem a různými lidmi velmi široce a zároveň mnohé nechává zcela stranou. Marie z Magdaly je u Jana sice u hrobu nejprve sama, ale mluví v množném čísle, když oznamuje učedníkům: "Vzali Pána z hrobu, a nevíme, kam ho položili." Nevíme, kam ho položili…

Možná se Marie, tím že použila množné číslo, třeba se jen přeřekla, nebo možná tím chtěla zvýraznit tu hrůzu prázdného hrobu, možná se evangelista třeba jen upsal, ale ono je víc pravděpodobné, že těch žen tam u hrobu bylo opravdu víc a evangelista si jich prostě nevšímá, protože nejsou až tak pro nás a výpověď evangelia podstatné. A pro Janovo evangelium je doslova typické, že Ježíš rozmlouvá s celou řadou jednotlivců. Ježíš dlouze hovoří s Nikodémem, s cizoložnou ženou i Samařankou u studny, vede rozhovor s Petrem, anebo právě s Marií z Magdaly.

Je nám tím zcela jasně naznačeno, že Ježíš ani tak neoslovuje anonymní masy lidí a veliké zástupy. Ježíš má totiž především zájem o jednotlivého člověka. Má doslova osobní zájem o každého z nás jednotlivě. Jak poznamenal Petr ve Skutcích apoštolských: "Bůh nikomu nestraní, ale v každém národě je mu milý ten, kdo v něho věří a činí, co je spravedlivé."

Jsme jako lidé součástí velkého člověčího stáda a Bůh se v Kristu sklání ke každému zvlášť. My lidé míváme tendenci různě mezi sebou soupeřit, je to přirozené a zároveň úsměvné. Což je krásně i vidět v tom běhu apoštola Petra a Jana. Oba dva v evangeliu běží ke hrobu, a nejen že spěchají, je v tom i závod o to, kdo bude u hrobu první. Vyhraje Jan a dá Petrovi přednost. Jan tak lidsky vyhraje vlastně hned dvakrát. Ale největší vítězství samotného Jana čeká v prázdném hrobě, kde jak jsme slyšeli – Jan: "Spatřil vše a uvěřil."

Co prožil a jak to viděl v ten okamžik jeho souputník a také trochu konkurent Šimon Petr, to se z tohoto evangelia nedovíme, stejně jako ani nevíme, co řekli Jan s Petrem Marii, když odcházeli od hrobu. Marie stále plakala. Vypadá to, jako by ji obešli bez jakéhokoli slova a šli si oba učedníci v klidu domů, ale samozřejmě to tak být nemuselo, jen je to nepodstatné, a tak je to vynecháno. Co bylo pro Marii důležité, bylo její setkání s anděly, a především její setkání se vzkříšeným Ježíšem. Nejprve jej nepoznala…

A to je sestry a bratři vzkaz i pro nás. Také i nám někdy cosi brání rozpoznat vzkříšeného Ježíše, jako svého osobního Spasitele. Jako toho, kdo promlouvá do našeho někdy tolik těžkého rána, plného slz, nejistoty a zmatků. Naše víra nám ale dala kdysi procitnout a přes naši lidskou slabost umožnila vnímat svědectví o Boží lásce, která jde až za hrob a dotýká se každého našeho dne i samotné věčnosti. Amen

První čtení z Písma: Skutky 10, 34-43

Petr se ujal slova: "Nyní skutečně vidím, že Bůh nikomu nestraní, ale v každém národě je mu milý ten, kdo v něho věří a činí, co je spravedlivé. To je ta zvěst, kterou Bůh poslal synům izraelským, když vyhlásil pokoj v Ježíši Kristu. On je Pánem všech. Dobře víte, co se dělo po celém Judsku: Začalo to v Galileji po křtu, který kázal Jan. Bůh obdařil Ježíše z Nazareta Duchem svatým a mocí, Ježíš procházel zemí, všem pomáhal a uzdravoval všechny, kteří byli v moci ďáblově, neboť Bůh byl s ním. A my jsme svědky všeho, co činil v zemi judské i v Jeruzalémě. Ale oni ho pověsili na kříž a zabili. Bůh jej však třetího dne vzkřísil a dal mu zjevit se – nikoli všemu lidu, nýbrž jen svědkům, které k tomu napřed vyvolil, totiž nám; my jsme s ním jedli a pili po jeho zmrtvýchvstání. A uložil nám, abychom kázali lidu a dosvědčovali, že je to on, koho Bůh ustanovil za soudce živých i mrtvých. Jemu všichni proroci vydávají svědectví, že pro jeho jméno budou odpuštěny hříchy každému, kdo v něho věří."

Druhé čtení: Koloským 3, 1-4

Protože jste byli vzkříšeni s Kristem, hledejte to, co je nad vámi, kde Kristus sedí na pravici Boží. K tomu směřujte, a ne k pozemským věcem. Zemřeli jste a váš život je skryt spolu s Kristem v Bohu. Ale až se ukáže Kristus, váš život, tehdy i vy se s ním ukážete v slávě.

Evangelium: Jan 20, 1-13 (+20, 14-18)

První den po sobotě, když ještě byla tma, šla Marie Magdalská k hrobu a spatřila, že kámen je od hrobu odvalen. Běžela k Šimonu Petrovi a k tomu učedníkovi, kterého Ježíš miloval, a řekla jim: "Vzali Pána z hrobu, a nevíme, kam ho položili." Petr a ten druhý učedník vstali a šli k hrobu. Oba dva běželi, ale ten druhý učedník předběhl Petra a byl u hrobu první. Sehnul se a viděl tam ležet lněná plátna, ale dovnitř nevešel. Po něm přišel Šimon Petr a vešel do hrobu. Uviděl tam ležet lněná plátna, ale šátek, jímž ovázali Ježíšovu hlavu, neležel mezi plátny, nýbrž byl svinut na jiném místě. Potom vešel dovnitř i ten druhý učedník, který přišel k hrobu dřív; spatřil vše a uvěřil. Dosud totiž nevěděli, že podle Písma musí vstát z mrtvých. Oba učedníci se pak vrátili domů. Ale Marie stála venku před hrobem a plakala. Přitom se naklonila do hrobu a spatřila dva anděly v bílém rouchu, sedící na místě, kde před tím leželo Ježíšovo tělo, jednoho u hlavy a druhého u nohou. Otázali se Marie: "Proč pláčeš?" Odpověděla jim: "Odnesli mého Pána a nevím, kam ho položili."