My lidé chceme být šťastní a mít se dobře

Nedávno jsme se s mojí Janou vrátili z cest po Jižní Itálii a dosud jsme ohromení krásou, historií, přírodou a jinakostí, která měla mnoho podob ve srovnání s tím, na co jsme u nás přivyklí. Kupříkladu jeden z velkých rozdílů je automobilová doprava. Sice se jezdí jako u nás vpravo, jsou zde, stejné, značky semafory atd. ale vše je tu mnohem divočejší a nebere se až tak důsledně. Spíše tu platí pravidlo, že ten, kdo je rychlejší, má přednost. A přitom kupodivu v přepočtu na obyvatele je zde mnohem méně smrtelně dopravních nehod než u nás.

Také nás ovšem mimo jiné překvapilo, jak se Italové spoléhají nejen na víru, ale také i na to, co my můžeme označit spíš jako pověru. Pokud jste zde někdy byli, jistě mi dáte za pravdu, že je zde nepoměrně velká úcta ke svatým, také pochopíte různé drobné rituály, k mání jsou magické předměty a talismany. Jeden z mnohých zaručuje štěstí, ochranu a sílu a vypadá takto… Stojí pouhé jedno euro, ale aby talisman fungoval, musí vám jej někdo dát. Lidé tu věří opravdu ledačemu. Tedy víc než víra, je to spíše přání, touha, aby bylo v životě dobře. Způsob, jak toto přání zhmotnit je v mnohém odlišný od našeho. U nás si možná někteří lidé sahají rychle na knoflík, když vidí kominíka, ale je to mnohem menším zvykem než všechny mnohem výraznější rituály tam. Co je ale jistě stejné, je přání, které je obdobné podle všeho všude na světě, my lidé chceme mít štěstí a mít se dobře.

Naše dnešní první biblické čtení, nám předložilo situaci jednoho z největší proroků Elijáše, který byl lidsky roztrpčen, zklamán životem, neměl sílu a přál si zemřít. Cítil se jak štvaná zvěř. Měl prožívat klidné období, krátce před tím slavně zvítězil na hoře Karmel nad pohanskými proroky Baala, ale vše se začalo odvíjet jinak, než jak si představoval a přál. Královna Jezabel mu usilovala o život. A zdálo se, že jej štěstí opustilo, byl unaven a sám. Biblický příběh nám vypráví, že dostal pokrm z nebe, obdržel fyzickou sílu a mohl kráčet čtyřicet dní až na Choreb, kde se sice nedostalo nějakého chlácholení od Hospodina, ale živé naděje, že se má vrátit a nebát se.

Ten příběh, sestry a bratři, je především o duchovní stravě, tedy o tom, co kromě pozemského chleba také i my potřebujeme. Potřebujeme naději, že nejen vše v životě dobře dopadne, ale že ta celá vždy poněkud nejistá jízda života má smysl. Snažíme se jistě dodržovat jistá pravidla, řády, které nastavila společnost a generace před námi. Vidíme však snadno, že vše v životě není spravedlivé, ledaskdo a ledasco nás předbíhá.

Jsou lidé, kteří proto bezustání stále jen reptají, jsou nešťastní, nespokojení a mají k tomu bezpočet dobrých důvodů. Co vše vyživuje náš pohled na tento svět a život? Z evangelia jsme si dnes vyslechli, jak židé reptali, pro Ježíšovo slovo, kdy řekl, že "on je chléb, který sestoupil z nebe." Nerozuměli, tomu, že by je mohla podpírat víra v to, že Ježíš je Mesiáš. Nepoznali, že by se mohli občerstvit nadějí a prožít skutečnost Boží lásky. Tento chléb – duchovní strava a stav jim byl v tu chvíli velmi vzdálen. Nezbylo jim nic jiného než reptat a poukazovat na to světské, že Ježíš je člověkem z masa a kostí, že je synem Josefa a že tedy ani nemohl sestoupit z nebe.

Aby to člověk pochopil a přijal, musí být, jak říká Ježíš, "přitáhnut" od Boha. Nebo jinými slovy, člověk potřebuje prožít něco duchovně podobného jako kdysi prorok Elijáš a nechat se občerstvovat silou, která není zcela zřejmá a vysvětlitelná.

Tato víra na rozdíl od pověry nachází sílu pro věčnost. Tato víra na rozdíl od pověry, se nedá jen tak odkoukat, či jen tak lacino koupit, ale člověk ji může prožít. Každý náš výdech i nádech, může být propojen vírou, která jde za hranice lidských tužeb a přání, je darem a silou od Boha Otce pro každý náš další den. Díky Bohu za to. Amen

První čtení: 1. Královská 19, 4-8

Elijáš sám šel den cesty pouští, až přišel k jednomu trnitému keři a usedl pod ním; přál si umřít. Řekl: "Už dost, Hospodine, vezmi si můj život, vždyť nejsem lepší než moji otcové." Pak pod tím keřem ulehl a usnul. Tu se ho dotkl anděl a řekl mu: "Vstaň

a jez!" Vzhlédl, a hle, v hlavách podpopelný chléb, pečený na žhavých kamenech, a láhev vody. Pojedl, napil se a opět ulehl. Hospodinův anděl se ho však dotkl podruhé a řekl: "Vstaň a jez, máš před sebou dlouhou cestu!" Vstal, pojedl, napil se a šel v síle onoho pokrmu čtyřicet dní a čtyřicet nocí až k Boží hoře Chorébu.

Druhé čtení: Efezským 4, 25 - 5, 2

Zanechte lži a mluvte pravdu každý se svým bližním, vždyť jste údy téhož těla. Hněváte-li se, nehřešte. Nenechte nad svým hněvem zapadnout slunce a nedopřejte místa ďáblu. Kdo kradl, ať už nekrade, ale ať raději přiloží ruce k pořádné práci, aby se měl o co rozdělit s potřebnými. Z vašich úst ať nevyjde ani jedno špatné slovo, ale vždy jen dobré, které by pomohlo, kde je třeba, a tak posluchačům přineslo milost. A nezarmucujte svatého Ducha Božího, jehož pečeť nesete pro den vykoupení. Ať je vám vzdálena všechna tvrdost, zloba, hněv, křik, utrhání a s tím i každá špatnost; buďte k sobě navzájem laskaví, milosrdní, odpouštějte si navzájem, jako i Bůh v Kristu odpustil vám.Jako milované děti následujte Božího příkladu a žijte v lásce, tak jako Kristus miloval nás a sám sebe dal za nás jako dar a oběť, jejíž vůně je Bohu milá.

Evangelium: Jan 6, 41-51

Židé proti Ježíšovi reptali, že řekl: >Já jsem chléb, který sestoupil z nebe. < A říkali: "Což tohle není Ježíš, syn Josefův? Vždyť známe jeho otce i matku! Jak tedy může říkat: >Sestoupil jsem z nebeVšichni budou vyučeni od Boha. < Každý, kdo slyšel Otce a vyučil se u něho, přichází ke mně. Ne že by někdo Otce viděl; jen ten, kdo je u Boha, viděl Otce. Amen, amen, pravím vám, kdo věří, má život věčný. Já jsem chléb života. Vaši otcové jedli na poušti manu, a zemřeli. Toto je chléb, který sestupuje z nebe: kdo z něho jí, nezemře. Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe; kdo jí z tohoto chleba, živ bude navěky. A chléb, který já dám, je mé tělo, dané za život světa."