Neboj se, člověče

Moji milí, už za čtyři desítky dnů jsou Vánoce. Předpokládám, že počet dnů do svátků až tak nesledujete Zajímají nás spíše jiná čísla, a to zvláště cenovky v obchodech. Možná jste si také všimli kupříkladu vánočních čokoládových kolekcí, ty jsou letos výrazně dražší. Rodinná vánoční kolekce o váze 700 gramů stojí zhruba 600 korun. Kakao na burze sice z rekordních výšin prý už klesá, ale chvíli to potrvá, než to ucítíme v obchodech. Drahé je také máslo – prý zlevní, levnější je i cukr krystal…

Jistě, někoho ceny v obchodech nezajímají, nesleduje prodejní akce. Všichni se ale především snažíme pochytit a vnímat, jakou cenu mají pro nás lidé. Tedy ti, kteří jsou kolem nás. Někteří naši blízcí mají pro nás naprosto nedozírnou hodnotu. Myslíme na ně stále, a i když se jich třeba už ani nemůžeme dotknout a jejich životní pouť se završila, jsou stále součástí našeho niterného hodnocení. Vzpomínáme na ně s úctou a láskou. Na některé lidi zas až tak rádi nevzpomínáme, nebo také jsou mnozí, na které časem zapomeneme zcela, protože jsme se k nim nestačili dostatečně přiblížit, a tak neměli pro nás "prvořadou" cenu.

Hodnotíme své bližní podle různých měřítek a přiznejme si, že nejsme vždy až tak ve svém hodnocení jasnozřiví. Spravedliví v tom, jak si ceníme druhé a co nám setkání s člověkem někdy opravdu nabízí.

V našem prvním biblickém čtení, jsme si dnes vyslechli příběh ze setkání vdovy z města Sarepety a proroka Eliáše. Bylo to zvláštní setkání, v zemi byl hlad pro velké sucho. A ona uvěřila zcela neznámému muži. Uvěřila tomu, že se nemá bát budoucna. Přitom, jak příběh prozrazuje, byla na pokraji zoufalství. Tedy ještě sbírala dříví na oheň, a jak poukazují někteří biblisté, kromě té hrstě mouky a trošky oleje pro sebe a syna, dost možná chtěla obětovat na ohni cosi pro svého pohanského boha Baala, boha úrody. Vzdávala se však podle všeho naděje, že tato oběť něco změní. Ono to bylo u ní podle všeho spíše naplnění onoho známého rčení "o tonoucím, který se stébla chytá". Proč ji přišlo výhodnější chytnout se v té chvíli zcela bláhové naděje, kterou ji přednesl cizí muž? O tom jistě můžeme spekulovat.

Co nám ale tento příběh říká především? Že také můžeme věřit lidem, kteří k nám různě přicházejí a také říkají to své: "Neboj se, jsem tady, pomůžu ti, dej mi hned, co potřebuji já?" Každý z nás se jistě bezpočtukrát spálil. Důvěřovat lidem, dávat jim větší cenu, než si opravdu zaslouží, bývá, velmi ošidné.

Ústy Eliáše v té chvíli ovšem nepromlouvá jen lidské hodnocení, mluví z něj Bůh. To sám Hospodin, ta jedinečná síla veškerého života říká té ženě "neboj se" a ukazuje právě to důležité.

"Neboj se," tak ostatně promlouvá i k nám Hospodin na mnoha místech v Bibli. Věřit lidem a spoléhat se na své hodnocení bývá zrádné. Věřit Bohu Otci, to už je ovšem ale zcela jiná záležitost života…

Smíme důvěřovat, že Bůh hodnotí člověka podle docela jiného klíče než my lidé. Jak jsme slyšeli v dnešním evangeliu. Bůh se nedá splést tím, co máme my lidé na sobě, či kolem sebe, co děláme jen tak naoko, kde a čím se různě "přiživujeme". Vždy dokonale vidí také i to, co bychom mohli dát jemu a lidem, a přitom se různě obáváme a držíme se svého sobectví či strachu…

Aby nám pomohl se nebát, poslal také i nám do cesty života Krista. Tedy toho, který nám i přes náš kříž říká: "Neboj se, člověče, máš pro svého nebeského Otce velikou cenu."

Lidská vzdálenost a hodnocení Hospodinovo je překlenuto milostí, která v sobě nese vedle víry, skutečnou naději a věčnou lásku. Tedy hodnoty zcela a naprosto nevyčíslitelné, které můžeme nést i my s odvahou, kterou od Boha dostáváme. Díky za to. Amen

První čtení: 1. Královská 17, 10-16

Elijáš vstal a šel do Sarepty. Přišel ke vchodu do města, a hle, jedna vdova tam sbírá dříví. Zavolal na ni: "Naber mi prosím trochu vody do nádoby, abych se napil." Když ji šla nabrat, zavolal na ni: "Vezmi pro mě prosím s sebou skývu chleba." Řekla: "Jakože živ je Hospodin, tvůj Bůh, nemám nic upečeno, mám ve džbánu jen hrst mouky a v láhvi trochu oleje. Hle, sbírám trochu dříví. Pak to půjdu připravit pro sebe a svého syna. Najíme se a zemřeme." Elijáš jí řekl: "Neboj se. Jdi a udělej, co jsi řekla. Jen mi z toho nejdřív připrav malý podpopelný chléb a přines mi jej. Potom připravíš jídlo pro sebe a svého syna, neboť toto praví Hospodin, Bůh Izraele: >Mouka ve džbánu neubude a olej v láhvi nedojde až do dne, kdy dá Hospodin zemi déšť. <" Šla a udělala, jak Elijáš řekl, a měla co jíst po mnoho dní ona i on i její dům. Mouka ve džbánu neubývala a olej v láhvi nedocházel podle slova Hospodinova, které ohlásil skrze Elijáše.

Druhé čtení: Židům 9, 24-28

Kristus nevešel do svatyně, kterou lidské ruce udělaly jen jako napodobení té pravé, nýbrž vešel do samého nebe, aby se za nás postavil před Boží tváří. Není třeba, aby sám sebe obětoval vždy znovu, jako když velekněz rok co rok s cizí krví vchází do svatyně; jinak by musel trpět mnohokrát od založení světa. On se však zjevil jen jednou na konci věků, aby svou obětí sňal hřích. A jako každý člověk jen jednou umírá, a potom bude soud, tak i Kristus byl jen jednou obětován, aby na sebe vzal hříchy mnohých; po druhé se zjeví ne už kvůli hříchu, ale ke spáse těm, kdo ho očekávají.

Evangelium: Marek 12, 38-44

Když Ježíš učil, řekl: "Varujte se zákoníků, kteří se rádi procházejí v dlouhých řízách, stojí o pozdravy na ulicích, o přední sedadla v synagógách a přední místa na hostinách. Vyjídají domy vdov a dlouho se naoko modlí. Ty postihne tím přísnější soud." Sedl si naproti chrámové pokladnici a díval se, jak do ní lidé vhazují peníze. A mnozí bohatí dávali mnoho. Přišla také jedna chudá vdova a vhodila dvě drobné mince, dohromady čtyrák. Zavolal své učedníky a řekl jim: "Amen, pravím vám, tato chudá vdova dala víc, než všichni ostatní, kteří dávali do pokladnice. Všichni totiž dávali ze svého nadbytku, ona však ze svého nedostatku: dala, co měla, všechno, z čeho měla být živa."