Někdy potřebujeme klid a jistý odstup

Možná jste v minulém týdnu v pátek zaznamenali tragickou smrt Jasona Ardaye. To byl velmi známý britský profesor sociologie. Nejmladší z šesti profesorů tmavé pleti na univerzitě v Cambridg. Po jeho sebevraždě se hodně psalo, že se stal obětí kulturních válek, že byl uštván novináři. Arday byl velmi významnou figurou, charismatickým člověkem.

Nicméně je také podle všeho skutečností, že některé jeho vědecké práce vykazují jasné plagiátorství, že šlo o podvrh – hodně kopíroval od méně známých autorů. Navíc také jeho životní příběh, tak jak jej všude vyprávěl, asi nebyl zcela pravdivý. Všechno bylo od něj poněkud přibarvené, jeho dětství, autismus, to, kolik uběhl kilometrů za pár dnů, kolik vybral miliónů na charitu, jak hrál úspěšně fotbal, jak se podílel na vzniku významného dokumentárního filmu, který ovšem ale ve skutečnosti vznikl ještě před jeho narozením… je toho hodně…

Proč o něm hovořím? Lidé vždy ve všech dobách se nejen zajímali o to, jak vypadají, jak jsou vnímáni a bráni svým okolím, šlo jim přirozeně o prestiž a postavení. A bohužel také je pravdou, že asi ve všech dobách někteří lidé rádi přeháněli a stavěli svou velikost na ne zcela pravdivých informacích.

Může nás tedy překvapit jistá Ježíšova skromnost, o níž jsme četli v závěru dnešního evangelia: "Nařídil učedníkům, aby nikomu neříkali, že je Mesiáš." Mt 16,20

V Bibli českého ekumenického překladu to tak nevyznívá, ale jiné překlady zdůrazňují, že to Ježíš učedníkům přísně, důrazně nařídil, aby učedníci takto o něm nikde nehovořili. Protože, jednoduše řečeno, prožívali dobu, kdy to ještě nebylo správné něco takového šířit a ničemu by to neprospělo.

Matoušovo evangelium uvádí, že se Ježíš ptal učedníků, jak jej vidí lidé a jak jej vidí oni a bylo to u Cesareje Filipovy. Ten údaj daného místa není poznámka na okraj, je to důležité pro kontext času a prostředí, ve kterém se Ježíš s učedníky pohyboval.

Odešli na zcela jiné území. V Galileji, kde byli předtím, Ježíše následoval, jak evangelium popisuje, velký dav. Bylo tu velké očekávání a nadšení. Ježíš, ale než se vydal na Velikonoce do Jeruzaléma, potřeboval zřejmě klid a jistý odstup.

V úvodu bohoslužeb jsme si vyslechli z proroka Izajáše: Hospodin potěší Sijón, potěší všechna jeho místa, jež jsou v troskách. Iz 51,3 To zalíbení se týká Sijónu, chrámové hory Jeruzaléma a celého Izraelského národa.

Ježíš ale odešel do Cesareje, tedy k hoře Hermon, na Golanských výšinách. On je to trochu paradox, že právě sem Ježíš šel, aby poodstoupil od davu, který čítal na pět tisíc mužů kromě žen a dětí. Kdyby Ježíš chtěl a prohlásil se za Mesiáše, anebo alespoň za velkého vůdce, mnozí by se jistě nechali strhnout, mohla se vytvořit armáda, která by vyhnala Římany, Jeruzalém by byl svobodný a bylo by tu obnoveno nové království.

Namísto toho Ježíš chtěl být sám, jen s nejbližšími učedníky a na místě, které bylo Jeruzalému duchovně velmi vzdálené.

Jak přiblížit dnes toto místo? Jistě my všichni známe slovo panika. Toto slovo je odvozenina od pohanského boha Pana, který vzbuzoval mezi lidmi opravdu velký strach. A právě na hoře Hermon, u Cesareje, která se původně jmenovala Paneas je posvátná jeskyně, kde byla hluboká propast, o níž se věřilo, že nemá dno. Bylo to tehdy vnímáno jako geografický bod, kde se stírá hranice mezi světem živých a říší mrtvých či démonických sil.

A právě zde Šimon, syn Jonášův uslyšel od Ježíše: "Ty jsi Petr", česky Skála, nebo přesněji řečeno Kámen, Hora či Balvan a na té skále, řekl Ježíš: "Zbuduji svou církev, shromáždění, které brány pekel nepřemohou."

Brány pekel "Hádes" tedy říše duší zesnulých, má být podle Ježíšova zaslíbení uvolněna. Smrt, ta neurčitá děsivá propast všeho živého, propast, která v lidech budí tu největší možnou úzkost, paniku. Podle Ježíše už nemá mít sílu věčnosti. Ta brána má být uvolněna. Šimon Petr k tomu pro sebe našel klíč.

Ten klíč pak jasně vystupuje z Petrova vyznání: "Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého."

Sestry a bratři, jsme dva tisíce let a víc jak dva a půl tisíce kilometrů vzdáleni od časů a míst, o nichž jsme dnes četli v evangeliu. Nicméně jako každého člověka i nás se dotýká otázka života, lehkých i velkých obav ze smrti nás a našich blízkých.

A nás konkrétně shromážděných zde za branou areálu Sboru kněze Ambrože se dnes také dotýká Ježíšova otázka: "A za koho mě pokládáte vy? Máte mě za legendu, dávno mrtvého muže, podvodníka, šejdíře, svůdce a škůdce?" Za to byl Ježíš kdysi prokazatelně odsouzen…

My lidé 21. století se nemůžeme opřít o nějaký důkaz, porovnávání, ale můžeme se podobně jako kdysi Šimon Petr ve své velké odvaze opřít o důvěru, že jsme ve svém životě poznali Zachránce, Spasitele, který nás odvádí od hluboké panické hrůzy, která je i v nás a dává nám pevný bod. Já to tak mám – dávného Ježíše, vnímám současně jako Krista svého Spasitele pro celý tento mně svěřený čas. Amen

První čtení z Písma: Izajáš 51, 3-6 (+ 51, 1-2)

Hospodin potěší Sijón, potěší všechna jeho místa, jež jsou v troskách. Jeho poušť změní, bude jako Eden, jeho pustina jako zahrada Hospodinova. Bude v něm veselí a radost, vzdávání díků a prozpěvování. "Věnuj mi pozornost, můj lide, můj národe, naslouchej mi! Ode mne vyjde zákon a mé právo svitne všem lidem. Má spravedlnost je blízko, má spása vzejde, všechny lidi bude soudit má paže. Ve mne skládají naději ostrovy, čekají na mou paži. Pozvedněte své oči k nebi, pohleďte dolů na zem! Nebesa se rozplynou jako dým a země zvetší jako roucho, rovněž tak její obyvatelé pomřou. Ale má spása bude tu věčně, má spravedlnost neztroskotá."

Druhé čtení z Písma: Římanům 12, 1-6a (+12, 6b-8)

Vybízím vás, bratři, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba. A nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé. Každému z vás říkám na základě milosti, která mi byla dána: Nesmýšlejte výš, než je komu určeno, ale smýšlejte o sobě střízlivě, podle toho, jakou míru víry udělil každému Bůh. Jako je v jednom těle mnoho údů a nemají všechny stejný úkol, tak i my, ač je nás mnoho, jsme jedno tělo v Kristu a jeden druhému sloužíme jako jednotlivé údy. Máme rozličné dary podle milosti, která byla dána každému z nás.

Evangelium: Matouš 16, 13-20

Když Ježíš přišel do končin Cesareje Filipovy, ptal se svých učedníků: "Za koho lidé pokládají Syna člověka?" Oni řekli: "Jedni za Jana Křtitele, druzí za Eliáše, jiní za Jeremiáše nebo za jednoho z proroků." Řekl jim: "A za koho mne pokládáte vy?" Šimon Petr odpověděl: "Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého." Ježíš mu odpověděl: "Blaze tobě, Šimone Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec v nebesích. A já ti pravím, že ty jsi Petr; a na té skále zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou. Dám ti klíče království nebeského, a co odmítneš na zemi, bude odmítnuto v nebi, a co přijmeš na zemi, bude přijato v nebi." Tehdy nařídil učedníkům, aby nikomu neříkali, že je Mesiáš.