Není náhoda, že můžeme slyšet a vnímat podstatu

Čas prázdnin, letních dovolených a různých cest je období možné inspirace a také různých náhod. Je to takřka už sto let, kdy jistý Alexander Fleming odjel v srpnu 1928 na dovolenou a v září, když se vrátil ke své práci zkoumání bakterií, zjistil, že jen určitým nedopatřením byly jim zkoumané bakterie ve styku s plísní, která ty bakterie ničila. Tu látku s plísní Fleming nazval penicilin a ten, jak všichni víme, později zachránil miliony lidských životů. Antibiotika a také i další léky, jsou dnes něčím vcelku dostupným, na co jsme si zvykli a co potřebujeme pro své zdraví.

Jaký lék ale nasadit na zdraví našeho světa v jeho obecné podobě? To je věčná otázka. Je to všechno v životě jen jakási náhoda? Odkud se vlastně bere zlo? Je to Bohu lhostejné, že svět je plný různého plevele a celkově pochybné úrody? Věta: "To je hrozné, co se dnes děje." Se táhne lidskými dějinami jako pověstná červená nit. Také i my ji občas používáme a docela jistě platí pro křesťany i stav církve jako takové. Nemůžeme být spokojeni se stavem světa lidí.

Podle mého vidění asi nejvíce překvapujícím zjištěním na Ježíšově výkladu podobenství o plevelu mezi pšenicí je skutečnost, že Ježíš zcela vynechává vysvětlení, kdo vlastně jsou ti dotyční hospodářovi sluhové, kteří se ptají, zda hospodář zasel jen dobré semeno, kde se vzal plevel a zda oni nemají jít ten plevel vytrhat.

Ježíš svým učedníkům velmi důsledně své podobenství ozřejmoval, ale zcela a vůbec nedal klíč k těm zmíněným sluhům. Jednoznačně Ježíš vysvětlil, že bylo zaseto na pole světa dobré semeno a plevel způsobil nepřítel. Žeň je skonání věků a ženci jsou andělé, kteří jednou sami přeberou to dobré i daný odpad, který skončí jako cosi neužitečného v ohni.

Co mají dělat sluhové v Ježíšově podobenství? Nemají vytrhávat plevel, aby s prorostlými kořeny neponičili i pšenici – to zní logicky. Nicméně zpátky k otázce, kdo jsou ti údajní sluhové? To Ježíš v podobenství vůbec neřeší. Jako by to pro výklad Božího království nebyla otázka, a bylo to vlastně zcela úmyslně otevřené. Chce tím Ježíš říci, že náš lidský soud není na místě? Že naše kritičnost na nešvary, plevel a nemoci světa, je vždy neoprávněná?

Jinými slovy, že se zlem nemáme ani zabývat a jen se netečně usmívat, s tím, že si vše Bůh sám jednou přebere?

Odpověď na tuto otázku nám dává hned úvod Ježíšova podobenství, které přibližuje ani ne tak stav našeho světa, jako přibližuje Království Boží, tedy esenci podstatu toho, co je skutečné a věčné a co je, jak napsal prorok Izajáš v našem dnešním čtení, první i poslední a je to jako naše jediná skála.

Náš pozemský svět je ve stálém pohybu. Přirozeně do světa lidí tedy přichází únava a následný spánek, takže nepřítel pro nás nepozorovatelně přichází a rozsévá mezi nás svůj plevel. Nepřítel, ďábel, diabolos, pomlouvač má z našeho pohledu přirozeně velkou moc, ale z pohledu Božího království, z pohledu skonání věku – je tím, kdo nezvítězil, jeho setba skončí ve výsledku jako zcela neužitečná.

Ježíšovo učení nepřináší zázračný lék, neničí bakterie zla, které se šíří mezi námi. Ale dává nám naději.

Nejsme andělé, nejsme ženci, ale stále jsme možnou úrodou na daném poli Království nebeského. Jsme pšenicí, nebo plevelem? Na koho jsme více napojeni na rozsévače, nebo na nepřítele? To všechno jsou ovšem otázky, které máme do určité míry možnost ovlivnit. Není náhoda, že máme uši, které zrovna dnes mohou slyšet Boží slovo.

Stav světa nám sice nemůže být lhostejný, ale o to víc nám nemůže být ani lhostejné Království Boží, které je tím nejzásadnějším prostorem pro náš život a který je pro nás otevřen. A dovolím si znovu říci, že to není náhoda, že můžeme slyšet a vnímat podstatu, naději, sílu pro růst v Království, kde je sice patrná setba nepřítele, ale vždy jen dočasně. Bohu díky. Amen

První čtení z Písma: Izajáš 44, 6-8

Toto praví Hospodin, král Izraele, jeho vykupitel, Hospodin zástupů: "Já jsem první i poslední, kromě mne žádného Boha není. Kdo je jako já? Jen ať se ozve! Ať to oznámí, ať mi to předloží! Od chvíle, kdy jsem navěky ustavil svůj lid, kdo mu oznamuje, co přijde a co má nastat? Nestrachujte se! Nebuďte zmateni. Což jsem ti vše neohlašoval a neoznamoval už předem? Vy jste moji svědkové. Což je Bůh kromě mne? Jiné skály není, já o žádné nevím."

Druhé čtení z Písma: Římanům 8, 12.17-25 (+8,13-16)

Bratři, jsme dlužni, ale ne sami sobě, abychom museli žít podle své vůle. Vždyť žijete-li podle své vůle, spějete k smrti; jestliže však mocí Ducha usmrcujete hříšné činy, budete žít. Ti, kdo se dají vést Duchem Božím, jsou synové Boží. Nepřijali jste

přece Ducha otroctví, abyste opět propadli strachu, nýbrž přijali jste Ducha synovství, v němž voláme: Abba, Otče! Tak Boží Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti. A jsme-li děti, tedy i dědicové – dědicové Boží, spoludědicové Kristovi; trpíme-li spolu s ním, budeme spolu s ním účastni Boží slávy. Víme přece, že veškeré tvorstvo až podnes společně sténá a pracuje k porodu. A nejen to: i my sami, kteří již máme Ducha jako příslib darů Božích, i my ve svém nitru sténáme, očekávajíce přijetí za syny, totiž vykoupení svého těla. Jsme spaseni v naději; naděje však, kterou je vidět, není už naděje. Kdo něco vidí, proč by v to ještě doufal? Ale doufáme-li v to, co nevidíme, trpělivě to očekáváme

Evangelium: Matouš 13, 24-30 (+ 13, 36-43)

Ježíš jim předložil jiné podobenství: "S královstvím nebeským je to tak, jako když jeden člověk zasel dobré semeno na svém poli. Když však lidé spali, přišel nepřítel, nasel plevel do pšenice a odešel. Když vyrostlo stéblo a nasadilo klas, tu ukázal se i plevel. Přišli sluhové toho hospodáře a řekli mu: »Pane, cožpak jsi nezasel na svém poli dobré semeno? Kde se vzal ten plevel? « On jim odpověděl: »To udělal nepřítel. « Sluhové mu řeknou: »Máme jít a plevel vytrhat? « On však odpoví: »Ne, protože při trhání plevele byste vyrvali z kořenů i pšenici. Nechte, ať spolu roste obojí až do žně; a v čas žně řeknu žencům: Seberte nejprve plevel a svažte jej do otýpek k spálení, ale pšenici shromážděte do mé stodoly.