Vytrvat v běhu

O mezilidských vztazích se jistě dá zjednodušeně říci, že jsou trojí: Buď jsou posilující a inspirativní, nebo jsou zcela neutrální, anebo jsou jedovaté a škodlivé. Tyto tři druhy vztahů rozlišujeme už od dětství a učíme se je. Dětství rozhodně není čímsi čistým a vždy příjemným. Samy děti umí být k sobě navzájem tvrdé a nelítostně "jedovaté".

Když jsem si v přípravách četl dnešní evangelium, vzpomněl jsem si na jednu takovou dětskou průpovídku, která byla jemně kousavá, když si někdo zapomněl zapnout zip u kalhot, anebo mohlo být vše v pořádku, a bylo to jen takové škádlení, říkali jsme: "Zapni si poklopec, uletí ti sportovec".

Dnes už si takové věty, my dospělí, samozřejmě neříkáme, ale pokrytec, co zakrývá svou podivnou sportovní vášeň, soutěživost být za každou cenu nad někým, to v nás stále zůstává, a někdy vyjde zcela neomaleně napovrch lidská nadřazenost. Do všech naši vztahů - těch lidských, a především do našeho vztahu k Bohu, jsme si dnes vyslechli výzvu z listu Židům: "Odhoďme všecku přítěž i hřích, který se nás tak snadno přichytí, a vytrvejme v běhu, jak je nám uloženo, s pohledem upřeným na Ježíše, který vede naši víru od počátku až do cíle." Žd 11, 1b-2a

Obraz běžce byl v době napsání tohoto listu v podvědomí lidí poněkud odlišný, než je tomu dnes. Atlet tehdy v řecko-římském světě sportovních utkání odložil veškerý svůj oděv a běhal naprosto nahý. Nebylo to nic podivně pobuřujícího, ale naopak navýsost praktického. Všichni běžci byli obnažení, všichni na tom byli stejně, nic je netížilo. Měli jen svou vlastní kůži, žádné odlišení, žádná příslušnost k minulým vítězstvím či prohrám. Jen tady a teď, rychlý běh a na konci je pouze jediný vítěz, co dostane na hlavu vavřínový věnec a jenž sklidí potlesk obecenstva.

Běh života, o němž mluví pisatel listu Židům, je velmi náročný. Na každém z nás se totiž zcela přirozeně přichytává různá přítěž, hřích. Neběžíme totiž ani sami, ale s lidmi kolem nás. S lidmi, kteří se různě zahalují a kteří nás v dobrém i ve zlém ovlivňují a inspirují. Vytrvat v běhu, jak je nám uloženo, když mnozí polevují, udržet tempo, když vidíme svět, je obtížné. A proto přichází i rada Nového zákona, abychom náš pohled upřeli na Ježíše, na Krista, který náš vztah k Bohu, tedy víru formuje křtem a vede k cíli.

Dnešní Ježíšovo slovo z Lukášova evangelia, sestry a bratři, rozhodně nebylo nijak hladivé, za to však bylo burcující. Bylo prodchnuto eschatologií, vědomím posledních věcí a vyhraněnosti času, v němž se Ježíš a jeho učedníci ocitli. Slyšeli jsme slova ne o pokoji, který by přišel s Ježíšem, ale o rozdělení, které mezi lidmi bude podle Ježíše, ještě více patrné a zřejmé. Rozbití sociálních vztahů je znakem konce věků.

A navíc každá generace má tendenci vnímat, že čas není až tak vzácný. Víme, že jednou umřeme, ale máme přirozenou tendenci toto vědomí odkládat. Cíl života bývá tak zároveň v neurčitém nedohlednu. Jsme schopni předpovědět mnohé ze zítřka. Dobře i tušíme, jaké zítra bude počasí a dnes díky technice, se nemusíme spoléhat jen na pranostiky a zkušenosti z našeho pohledu na nebe. Předpověď počasí, co se týká zítřka, bývá velmi přesná.

Zakrývat ale, že před Bohem stojíme zcela odhaleni, nazí, přiznejme si na rovinu, je znakem lidského pokrytectví. My přeci nevíme, co bude zítra. Maximálně jen částečně tušíme, kam budeme chtít směřovat své kroky života, do jaké práce, k jakým vztahům, s kým se budeme chtít nebo muset setkat.

Víra nám, sestry a bratři otevírá oči, abychom vnímali, že náš vztah k Bohu je díky Kristu velikou posilou pro náš běh všemi dny. Vztah Nebeského Otce k nám není neutrální, lhostejný a nevšímavý. A rozhodně také jeho vztah k nám není ani přísný, soutěživý, či jedovatý... Zůstává však otázkou, jaký je náš vztah k němu, zda jsme těmi, co v sobě zakrývají vědomí vzácnosti času a sil. Těmi, co neuměle překrývají svou slabost a nevidí cíl.

Kéž nás i dnes náš Pán přiměje k vytrvalosti a radosti víry. Amen

První čtení: Jeremjáš 23, 23-29; Druhé čtení: Židům 11, 39 - 12, 2 (+11, 29-38); Evangelium: Lukáš 12, 49-57