Naše zastavení o "Dušičkách" je jako každý rok zvláštní, s výjimečnou náladou a atmosférou. Však si také přejeme, aby bylo zvláštní a výjimečné. Chceme si v tento den připomenout naše zesnulé. Tedy mluvíme o "našich" zesnulých a přitom víme, že už nepatří jenom nám. Už si je v žádném případě nemůžeme přisvojovat, jsou od nás odděleni, alespoň...
Kdy naposledy jste se ocitli ve tmě? V té absolutní tmě, kdy člověk nevidí ruku, když ji dá před sebe? Nebo když máte doma koupelnu bez oken, jste uvnitř a někdo zvenčí vám zhasne... Úplná tma může být častý jev, ale venku v přírodě díky světelnému smogu pouličních lamp měst a domů to bývá dnes vlastně vzácné.
Samozřejmě nevím, jak to máte zavedené doma či ve sboru. Většinou platí, že u stolu sedíme na "svém" místě, stejně tak příchozí účastníci bohoslužeb povětšinou sedí na svých obvyklých místech. Tedy někdo napravo, někdo nalevo a často bývá i přesně určená lavice, či židle, kam pravidelný účastník bohoslužeb usedá. Máte to také tak?