Po přečtení dnešního evangelia jsem si vzpomněl na takovou docela nepříjemnou chvíli svého života. Bydleli jsme na faře v Českém Dubu, ve slepé ulici, taková klidná část města pod Ještědem. Bylo léto, všední den kolem poledne a byl jsem doma sám. Měl jsem otevřená okna a najednou, do ticha naší čtvrti Na Žižkově zní čísi úpěnlivé volání o pomoc....
Je neděle. Opět jsme doputovali do našeho kostela a jednoznačně můžeme my všichni říci, že nám nohy slouží. A chtěli jsme do těchto prostor přijít. Není tak samozřejmé, že nás nohy poslouchají a je bezpochyby pravdivou skutečností, že ne vždy dokážeme ovládat své vlastní tělo.
Před pár dny jsem byl na služební cestě. Zastavil jsem na jednom náměstí a rozhodl se, že se letně posílím a občerstvím zmrzlinou. Kopeček výtečně chladivé pochutiny mi podala usměvavá a milá prodavačka z okna cukrárny. A co bylo ještě fajn, a proč o tom i mluvím, byla cena. Platili jsme takřka polovičku ve srovnání s tím, co bychom platili...